|
| ||||
| ||||
|
50 CYRIL čís. 6.-7.
nápěvům v míře tak hojné, že příkladů uváděti netřeba ; stačí pohled do gradualu a antifonáře. Toto podkládání dělo se však ne pouze u textů latinských; z dějin chorálu je patrno. že na řehořských nápěvech se účastnil i jazyk řecký : ve středověku byly dle svědectví chorálních badatelů) některé části liturgie zpívány obojím jazykem jak v Římě, tak na mnohých místech Anglie, Gallie a Německa. Podnes zachovaly se stopy tohoto starého zvyku v liturgii pašijového týdne, kde o Velikém p,tku v tak zv. Improperiích odpovídá chor na výčitky Spasitelovy svému nevděčnému lidu prosebným »H a g i o s o t h e o s«, »S a n c t u s D e u s« atd. Zivý styk, řekli bychom jistý druh hudebního obchodu jevil se i v tom, že při přejímání řeckých ritů, ku př. Gloria,') byly zároveň přejaty i některé příslušné nápěvy. Jak patrno, byly chorální skladby dostatečně pružnými, aby se staly hudební formou různých, dokonce i různojazyčných liturgických textů; jest však otázkou, zda byly schopny přizpůsobiti se i textům staroslovanským v té míře, aby ani slovo, ani nápěv nedoznaly škody, a za druhé, zda původní Benediktini emauzští řehořského chorálu vůbec užívali ? Vždyf mohli míti stejně dobře i liturgické zpěvy vlastní, na chorálu řehořském úpině ne-závislé, a přikloníme-li se k pravděpodobnějšímu mínění, opírajce se o tak zv. Strahovský fragment, že jejich mešní zpěv měl skutečně chorální ráz, zůstává nerozhodnuto, zda při-jali nápěvy chorálu řehořského, obvyklého v celé západní Evropě — vyjímaje Španělsko, kde se zachoval chorál mozarabský — nebo ambrožského, rozšířeného hlavně v severní Italii a patrně i v jejich vlasti. Vyjde li z dějin na jevo, že nápěvů řehořských vskutku uží vali, stane se naše přepracování tím cennějším; jestliže však historické badání zjistí zpěvy jiné, mající též svoji oprávněnost a hudební cenu — ovšem s předpokladem jejích chorálního rázu — provedeme je s výslovným svolením Svatého Otce ve staroslovanských mších bez zdráhání. Aprioristické řešení prvé otázky náleží spíše jazykozpytu než vědě hudební; po zdařeném přepracování řehořských nápěvů nenalézáme však důvodu, proč by chorál západní církve nemohl býti liturgickým zpěvem staroslovanštiny a to tím spíše, že vynikající její odborník, universitní professor Dr. Josef Vajs, sám náš podnik schválil. 0 obtížích, s touto prací spojených, pojednáme na svém místě. Jinak se má tomu s otázkou, zda slovanští mnichové v Emauzích řehořského chorálu vůbec užívali. Že chorální zpěv pěstovali, můžeme na základě tak zv. Strahovského fragmentu, zbytku — jak se pravdě podobá — glagolského gradualia, pokládati za jisté; tím však není posud dokázáno, že zde běží o chorál sv. Řehoře. Neměl jsem posud příležitosti, prozkoumati tento cenný dokument blíže, ale pokud vím, mají melodie tam obsažené s řehořským chorálem pramálo podobnosti, připomínajíce spíše nápěvy chorálu ambrožského. Platí to jak o častém užívání veliké terce sol-si (ačkoli jsou známy případy, kdy středověcí choralisté zpívali bez ohledu na předznačení »si« prostě »b«; nemůžeme tedy této notaci přikládati přílišného významu), tak zejména o sestupných motivech u zpěvů Svet a Aganče, jež svým opakováním a malými intervally živě uvádějí na paměf nápěvy chorálu sv. Ambrože. Rozhodně mají nápěvy Strahovského fragmentu charakter melodií řehořských v míře příliš skrovné, než abychom byli oprávněni pokládati za historicky do-kázáno, že původní emauzští Benediktini vskutku chorálu řehořského užívali. Prof. Dr. Vajs projevuje ve svém pojednání »0 liturgickém zpěvu glagolášů«') hluboce odůvodněný názor, že slovanští mnichové v Emauzích přejali své nápěvy z latinských gradualií, a neváhá jim přiznati v ohledu liturgického zpěvu dalekosáhlou přednost před jejich vrstevníky, ano i před generací budoucí jejich glagolských bratří v Chorvatsku.') Uvážíme-li, že i národové mnohem méně hudebně nadaní při posvátných obřadech ode dávna a již z přirozeného citu se snažili podati to nejlepší, čeho ve zpěvu a hudbě vůbec byli schopni, a přijmeme-li obecně uznávané přesvědčení, že Slované byli vždy hudby a zpěvu milovni, snad přece nebudeme moci chorvatským glagolášům upříti jisté bohatosti církevních zpěvů, i když glagolské kodexy nevykazují ani notace nejjednodušší. Je ovšem pravda, že tato bohatost postupuje s kulturním vývojem národa, a že tehdejší slovanské kmeny v Chorvatsku nestály na výši současných předků na'~ich, ale ona okolnost, že Benediktini v Emauzích do své slovanské liturgie cizí nápěvy prostě převzali, nedává jim ') Peter Wagner, Einfiihrung in die greg. Melodien, str. 13. Freiburg 1895. L. Duchesne, Origines du culte chrétien, 4. vyd., str. 169. Paříž 1908. 'i Archiv fiir slavische Philologie, Berlin 1910, sv. XXXI , seš 3., str. 437. ~) Tamtéž, str. 431. | ||||
|