|
| ||||
| ||||
|
Ročník XLVII. 192 1. 51
ještě na takovou chválu nároku. Chorální zpěvy, kde slova jsou podložena melodiím cizím, vypůjčeným, nemohou míti oné ceny, kterou se honosí jedině zpěv, jenž se vytvořil pro ta ona slova na vlastní jejich půdě. Abychom své mínění objasnili a historicky odůvodnili, zmíníme se krátce o chorálním vývoji, jak jej novodobé badání pokládá za pravdě nejpodobnější; poněvadž z uvedených důvodů je pro naši otázku chorál řehořský mnohem důležitější než jiné druhy středověkého liturgického zpěvu a zároveň je důkladněji probádán, povšimneme si hlavně jeho. Melodie řehořského chorálu dělí se ve dvě skupiny: buď náležejí třídě žalmů nebo jsou volně složeny.') První skupina obsahuje jednotlivé mody žalmů, jak jednodušší formy officia, tak bohatší formy mešní, ku př. Introitus; badáním podařilo se dokonce zjistiti, že sem patří zpěvy i zdánlivě nejsložitější, jako nápěvy traktů v 8. modu, mnohá responsoria gradualií, verše v Alleluja a responsoriích. Do druhé skupiny náležejí skladby volně pojaté. Složení modů žalmových svědčí, že řehořské nápěvy nejsou formou původní, nýbrž předpokláda;í stadium primitivnější, jak je vidíme u žalmodie ambrožské.') Zde se recitoval text na jediném tónu, jenž byl opuštěn teprve na konci. Dle mínění Wagnerova není tato žalmodie leč fixováním zjevu, který se děl ve chrámech ode dávna: při počátku společné modlitby pohybují se hlasy na oné výši, jež je každému přirozenou, až se ponenáhlu sjednotí na určitém tónu. V této chvíli má vstupující do chrámu dojem jakéhosi zpěvu, jenž trvá až do konce, kdy se hlasy zase navrátí do obvyklé polohy. Oporu nalézá toto mínění jak ve středověkém způsobu notace, jejíž primitivnost — jedná se o pouhá pří-zvučná znaménka, z nichž se vyvinuly pozdější neumy — dá souditi na hudební formy velmi jednoduché, tak i ve výrocích starých autorů. V desáté knize svých Vyznání píše sv. Augustin o sv. Athanáši, že žalmy byly u něho zpívány v tak mírných intervallech, že žalmování bylo spíše přednášením než zpěvem (>tam modico flexu vocis faciebat sonare lectorem psalmi, ut pronuntianti vicinior esset quam canentia).e) Totéž čteme u sv. Isidora : prvotní církev pěla žalmv tak, že pro mírný hlasový pohyb žalmování bylo bli Aím před-nášení než zpěvu (primitiva ecclesia ita psallebat, ut modico flexu vocis faciebat psallentem resonare, ita ut pronuntianti vicinior esset quam canentiR),3) a o celé tisíciletí později praví sám slavný Glarean (t 1563): »Na počátku byly nápěvy tak jednoduché, že při vzestupu a sestupu stěží obsáhly rozměr pěti tónů — principio cantilenae adeo simplices a) Paléographie musicale, sv. III., str. 10. Solesmes 1892. ') Wagner, Eínfiihrung in der greg. Mel., str. 10. b) Migne, Patr. lat., sv. 32., 800. 1) Tamtéž, sv. 83 , 742. FEUILLETON. K otázce lidového zpěvu kostelního. ph. - Dávno čekaný »normální= kancionál konečně vyšel — a duchovenstvu nyní nastává vážný úkol, aby oběma hlavním pořadatelům projevilo svou uznalost skutkem a poklady, snesené v kancionálu, zpopularisovalo. O tom, že toho třeba jest, bylo by zbytečno dlouho se šířiti. Úvaha tato obrací se spíše k praktické stránce, totiž k otázce: jali? Nikdo si asi netají nemalé obtíže, jež snahy horlivého duchovního budou brzditi a méně horlivého, snad nejednoho, zcela odstraší. Abstrahuji zde arci od měst a míst, kde je Cyrilská Jednota, zručný a církevním duchem prodchnutý ředitel choru; mám na mysli hlavně města a místa na venkově, kde dosud varhanictví zastával učitel a škola hlavně to byla, kde se i kostelní zpěv pěstoval. V takových místech budou obtíže jistě značné: učitelé, otroci organisačních příkazů nebo terroru a existenčních hrozeb varhanictví po velké vetšině složili a nástupců není; farář je rád, začne-li při mši sv. »zpěváka nebo jiný starý milovník zpěvu; děti po většině dnes už v kostel; nezpívají, — nehledíme-li na to, že jejich řady leckde po sčítání' čítání lidu zřídly. Mám za to, že moji bratři nejednou politovali, že nedošel větší ozvěny — s obé strany — návrh kdysi nadhozený, aby čiperní členové katolických tovaryšů naučili se hráti na var-hany a pak aby se usazovali za svým po-voláním v sídlech farnosti, a varhanictví obstarali. Jednak ohled na tehdejší varhaníky, jednak nedostatek takových ochotných jinochů — a na konec krvavé »probírky= mladých mužů — atd. atd. onu myšlenku pohřbily. A dnes varhaníků máme: málo, velmi málo. | ||||
|