|
| ||||
| ||||
|
CYRI L. 1929
Zavedení tohoto liturgického období nezdá se ještě býti určeno zcela bezpečně. Často se přičítá papeži Janu III. (560—573) jindy, aspoň pro církev západní asi VII. století. Ale jistě trvale byly slaveny tyto tři neděle předcházející čtyřicetidennímu postu již v IX. století. Víme, že tyto tři neděle se zovou : Septuagésima, Sexagésima a Quinquagésima, jmény, jež autoři snaží se ospravedlniti s velikou sice obratností, jež však přes to má cosi strojeného. Je zcela rozumno připustiti s D. Baudotem, že tyto výrazy byly přijaty -přitažlivostí slova Q u a d r a g é s i m a, jež značí první neděli postní ; postupujíce tedy k nedělím předcházejícím máme: quinquagésimu, sexagésimu, septuagésimun t. j. 50. 60. 70. den. Dnes jen zběžně pohlédneme na introity těchto tří blízkých neděl. Jako vždy, v celém církevním roce jsou úvodem k slavné mši sv , jejichž antifóny vyjadřují vedoucí myšlenku předváděného tajemství a jsou jakoby skvělými vchody božského dramatu, vždy týmiž a přece rozdílné, jak různý je zvláštní význam každého svátku. Rád XI. záhy připomíná z téhož důvodu, že papež má ve své promluvě obírati se Introity těchto neděl. Jejich obsah je vytýčen: »Chvění smrtie, dí hříšník, =obklíčilo mne!R (Septuagésima), a ve svém žalu volá: »Vstaň, Pane, proč spíš ?« (Sexagésima), a nemoha snésti více bolesti, praví: » Bud mým ochráncem!« (Quinquagésima.) Zahledíme-li se i třeba povrchně na tyto tři zpěvy, musíme mintovolně přiznati, že jest gregoriánský program neobyčejně bohatý. Kterak jeví se péče skladatelova vyjádřiti posvátný text nenapodobitelnou melodií velmi přesně a velmi umělecky. Pátý tón neděle Septuagésimy to jen potvrzuje Neurychlujme slabiky, ale kyjadřujme je s jistou šíří. Jak v této antifoně se pěkně váží slova s melodií! Nebylo by možno na jíti pro ně vhodnějšího roucha. Všimněme si jen prostého, ale důmyslně umírněného obratu v =dolores inferni«, kde hlas zůstává v nejistotě, jakoby chybělo dechu. Druhé: »Circumdedederunt me je ještě cennější než první. Graficky i hudebně je skvěle naznačeno znepokojení naší ubohé duše. Et in tribulatione vyjádřeno větou značně těžkopádnou ale přec mírných rysů, smutných a monotoních kontur. Následující neděli táž slova vyjádřena skoro týmž způsobem. Ale velmi záhy naděje dovoluje užíti při antifoně tónu dosti odvážného: 'Zdaliž pak neslyší vždycky mého hlasu Bůh, jehož vzývám ?Q Jsou tři části v tomto introitu. Členy větné jsou velmi dobře odděleny, jak toho vyža dují piné pomlčky; dvě vložky v každé, oddělené polozávorkami, vyžadují méně závažného důrazu. lre čtvrtině závorky, jako vždy, vydechneme — je-li potřebí, — rychle a bez hluku, širokým a hlubokým vdechnutím, abychom mohli bez obtíží pokračovati. S e x a g é s i m a. Introit je naléhavou výzvou, že víra a naděje činí odvážným. Duše volá k svému Bohu výrazy, jež udivují. »Vzbud se, Pane, proč spíš ?Q Melodie zdůrazňuje ještě tuto odvahu tvrdou a silnou gradací k dominantě. Otevřte svou knihu na této straně a uznáte, že tento krátký rozbor není výsledkem mé obrazotvornosti. Čtěte si tato místa v tichu své světnice, zazpívejte si je se zavřenýma očima. Slyšíte? To je krása! Slova v neděli Septuagésima : tribulationem nostram zdají se blouditi ve velmi úzkých hranicích, jako pták lapený v síti. A ještě obraz a pravdivý symbolism v následujících slovech: adhaesit in terra venter noster. Všechno je vyjádřeno : sestup k zemi pronikavým klesáním melodie: sol, fa, re, při-poutání k půdě těžkopádnými t o r k u 1 y, ochabnutí sil snížením hlasu: v e n t e r n o s t e r. Tři části věty; a nejhlavnější tohoto triptvchu je druhá. Q u i n q u a g é s i m a. Abychom dobře porozuměli této vstupní antifoně, nepodceňujeme několikanásobné přečtení textu, abychom vnikli do citů, jež vyjadřuje. Chceme-li působiti na jiné, musíme nejprve býti pohnuti sami. Po vykonání pokusu poznáme, kolik zpěv náš získá na jakosti a výrazu. Důvěra duše je od nynějška posílena, poněvadž je jista ochranou svého Pána, jenž je jejím vůdcem a útočištěm. Tato myšlenka je zde skvěle vyjádřena. Výraz melodický je klidnější než o dvou nedělích předcházejících. Již volba 6. radostného tónu je skoro symbolem této radosti duše a jistě nebyla volena náhodou. V našich zpěvech gregoriánských je opravdu vše umělecké. avšak vše bylo k nepoznání zastřeno strašlivě hustým nátěrem. Ale vše již bylo odstraněno moudře a hbitě a krása se objevila nyní ve vší skvělosti. Díkv vznešenému Svatému Otci, jenž chtěl vše znovuzříditi a přivésti k původní čistotě. Od počátku vnímáme pokoj a klid, skoro něžnou zbožnost. Toto mění se záhy v cit pyšné radosti, poněvadž duše hlásá, Hže Bůh je vůdcern bezpečným, jenž vede k spásea. | ||||
|