| ||||
| ||||
16 C Y R [ L 1929
Y. Gleyo: Cfyřicefidenní půsf. C Čtyřicetidenní půst má nás vyléčiti a posíliti, poučuje nás o tom, co kázal Ježíš za svého veřejného působení. Každý týden navazuje na předcházející; skorem neznatelným vzestupem slézáme horu Kalvárii. Dobře volené texty se nečtou pouze nýbrž zpívají tóny církví schválenými a žárlivě střeženými po celá staletí. Můžeme býti hrdi na svůj chorální repertoir. »Dýchá křesfanskou zbožností a podporuje náboženské city.« Tak se vyjádřil nedávno i sv. Otec Pius XI. v dopise kardinálu pařížskému Duboisovi. Vskutku obdivujeme talent neznámého skladatele, který oděl přiměřenou melodií texty předensané na celou tuto dobu roku církevního. Tento zkušený muž věd 1, že roucha mají barvu fialovou, že květiny zmizely s oltářů, varhany umlkly, vyjma na 4 nedéli, že neslyšíme v obřadech Alleluja Gloria in excelsis a Te Deum. A aby v této přísné ozdobě ne-stavěl na odiv tóny, jež by se tam nehodily, varuje se nám tů v nichž vévodí nápěv prudký, melodická fráse obrysů zvláště výrazných, aby tím získal přiměřenou formu ji3t-5 vážnosti a těžkopádnosti. Zvuková linie je přísná, vedení jak možno nejjednoduššího, modulace málo rozmanitá, vždy střízlivá a nikdy smělá. Přesto vše, není to pro posluchače morální zdrcení, které udusí veškerý rozkvět jeho duše, nýbrž prostě jen vážná zdrželivost citu před vážným rázem událostí našeho vykoupení. Pro nedostatek místa není možno rozbírati veškeré zpěvy prováděné v této době. Spokojíme se jenom několika. Traktus BDomine non secunduin•, objevuje se na popeleční středu a opakuje se jako příznačný motiv v pondělí, ve středu a v pátek dnů postních. Nemožno bez pohnutí vy-slechnouti dobře zpívaný tento Traktus, obdivuhodně výrazný přes svůj celkem úzký rozsah. Při bedlivějším pozorování melodie shledáme, že svými dlouhými notami velmi dobře vyjadřuje vřelou, ale i zdrželivou modlitbu. Pozorujeme-li závěr traktu toho — věru nelze si představiti dramatičtějším způsobem zanícení Církve sv., která trpí se Spasitelem a klesá pod tíží břemene? Vysílá k nebesům mocný výkřik úzkosti. naléhavou prosbu. A hlas stoupá a přestupuje jakési hranice, jež jsou zde předepsány, aby se dostal až k vpeccatis nostrise úsilným lyrismem. Přejděme rychle k I n t r o i t u první neděle postní Text jest vzat ze žalmu 90. a ob-jevuje se celý v Traktu a částečně i v každé vlastní části mše svaté. Ctěme pozorně slova ! Aby odrazil jedno z trojího pokušení démonova, užil Ježíš odpovědi ze žalmu 90.: »Quia Angelis suis mandavit de tea (andělům svým přikázal o tobě). Zde jeden z veršů potvrzuje »výslovný slib samého Boha, že nám přijde ku pomoci pokaždé, kdykoli Ho zavoláme«. Aby tento krásný zpěv získal lesku, jehož vyžaduje, užijme tónu povýšeného. Všímněme si především pomlček, zvláště největších, které oddělují části nebo členy větné. Tyto pomlčky neznamenají vždy jen oddech, ale častěji rozumné, slavnostnější zvolnění, zvláště na konci antifon. Všimněme si přízvuků! Přízvuk je duší slova, ale i duší melodie. Noty stejné délky nebo síly nemohou vytvořiti rytmu chorálního zpěvu. Přízvuk je tedy nepostrádatelný. Dom Pothier nám povídá, jak to učiniti. -Přízvuk je v každém slově styčný bod, k němuž všechno směřuje; k němu míří slabiky předcházející; od něho se rozbíhají následující, takže všechny jsou unášeny týmž popudem kolem středu, tvoříce tak mnohonásobné prvky slova zcela živého.« Tímto způsobem náš zpěv přestane býti plochým a mrtvým, získá pinost života a pak slovo Introitu g l o r i f i c a b o bude jakoby osvětleno na způsob apotheosy. Zvláštního povšimnutí zaslouží ještě zastávka na bolestné cestě kalvárské na 4. neděli. Její Introit: L a e t a r e jest paprskem naděje, jež ozáří naši víru. Jako na 3. neděli adventní, jejíž jest protějškem, vyslovuje melodie tak dobře zahlédnutou radost! A přece i zde v jistých rysech tkví základ smutku. Intonace, jež jest poznáním: 1 a e t a r e, značí klidnou energii. Slyšíte ji ve dvou posledních notách. Jako zvolání předcházející Alleluja na Bílou sobotu. Pozorujte zběžně a vytkněte, jak nejlépe dovedete zřejmý vzájemný vztah slov c o n v e n t u m a facite. Po-znání obrací se ke všem a o m n e s se rozvine vděkupiným pohybem. Přechod, q u i d i 1 i g i tis jeví nečekaný protiklad, dík sníženému h dlouze vydržovanému, dává nádech 1 ehké melancholie. Podobně shledáváme na slovech: q u i i n t r i s t i t i a. Slovo tak vyžaduje. | ||||
|