|
| ||||
| ||||
|
1929 C Y R I L 31
není samostatný, nýbrž jde prostě s vokálními hlasy. 2. strofa, s prvou notově úpině stejná, se přednášela solově sopránem nebo tenorem v nižší oktávě za doprovodu nástrojů. Způsob přednesu 3. strofy rovnal se onomu 1. strofy. Instrumentální ritornello sloužilo k zahájení skladby, pak se opakovalo mezi jednotlivými strofami a ještě jednou na konci. Podobně se děje při zpěvech církevních, jež vydal Monteverdi r. 1610.2) Těchto nových vymožeností povšímla si ihned i naše domácí tvorba. Magnificat, jež vydal v r. 1626 v Litoměřicích tamní probošt J a n S i x t i z L e r c h e n f e l s u, je zcela jednoduchý čtyřhlas, nota proti notě, jenže přednes jest zařízen dle vzoru Monteverdiova : střídá se totiž v kratičkých větách solový sopran se sborem. Vše se doprovází 4 violami, v místech sborových přistupují ještě pozouny 3) Rozdíl od skladeb Monteverdiho záleží v tom, že se nejedná o komposici strofickou, tak že tutti místa přinášejí většinou novou melodii, že schází ritornel a že jsou předepsány i pozouny. Do téže kategorie náležejí zpěvy v =Mariánské muzice« od Adama M i c h n y z O t r a d o v i c z r. 1647; ovšem že se zde jedná o písně strofické, jen že střídání sol a sboru děje se uvnitř strofy. Kdo má doprovázeti solo, zda li varhany, či nástroje, není řečeno; jsouf totiž i ona solová místa čtyřhlasně vy-pracována, ba i textem podložena pro případ. že by se celá píseň zpívala sborově.`) Také P. A l b e r i k M a c á k střídá ve svém žalmu » Laudate dominum de coelis«5) sopranová sola se čtyřhlasým sborem, přj čemž »canto pleno« opakuje věrně totéž, co před tím »cantus praecinens,. Sola i sbor doprovázejí varhany očíslovaným basem. Jiná práce Mich nova, t. zv. Loutna česká z r. 1653,") byla psána pouze pro 2 soprany s doprovodem 2—3 viol a varhan. Zde bylo užito také ritornellů, jenže následkem ztráty instrumentálních 1i!asů nevíme, jak vypadaly. Všecky zde uvedené skladby nesou se více méně tonem lidovým. Lidovost se zračí v zcela jednoduchém vedení melodické linie, ve snaze po symetrií a v prosté harmonisaci. Snahu, psáti lidově můžeme však hledati jediné u Michny, u jiných skladatelů působily patrně jiné momenty: skladatelé nemohli prostě všem požadavkům nového směru vyhověti, žádá se na nich příliš mnoho najednou. Má zde býti melodie, tonalita ve smyslu našeho dur a moll, správná deklamace, chápání skladby ve směru svislém místo vodorovného a konečně instrumentální doprovod. Na skladbách XVII. stol. lze zcela zřejmě stopovati, jak vždy alespoň v jednom z uvedených požadavků pokulhávají. Stále postupující vývoj italské hudby jim také nedopřál oddechu, aby se ve všem utvrdili, nebof přišel s novými vymoženostmi, se stálým rozmnožováním hladí vokálních i instrumentálních. Sbor se stává 5—6hlasý, k doprovodu se přibírají housle a trubky, violy a pozouny jdou se sborem. S tak velkým apparátem pracovati homofonně nedovedli ani Italové, a lestli i zapřisáhlí odpůrci kontrapltnktu hned z počátku vplétali malé imitace do svých skladeb, byl to vítaný pokyn i pro tuto novou mnohohlasou komposici. Proto vidíme tento zjev také u Michnova Magnificat, které je psáno pro 6hlasý sbor, 2 housle, violu, a 4 pozouny a varhany s tiorbou ') Homofonní věty se střídají již zase s imitatorními a Michnova Missa sancti Venceslai je již celá polyfonní. Piarista P. Ada 1 b e r t Pelikán začíná svoje vánoční motetto Dies sancti ficatus«t) svižnou imitatorní větou. ke které pak připojuje jinou, homofonní. Podobné střídání obou živlů lze viděti ve 3 velkých offertoriích V i n c e n z a A 1 bo r i c i h o (j- v Praze 1696).9) Zcela homofonní je M i k u 1 á š W e n t z e 1 i v motettu pro festo corporis Christi,t0) kdežto ve svých mších sbírky vFlores verni` z r. 1699 ") je bohatě polyfonní. Minorita P. B e r n a r d ') Podrobněji o těchto 2 dílech Monteverdiových pojednal Riemann ve svém Handbuch der Musikgeschichte (1922) str. 8 a 9. Sixtovo dílo nalézá se v hudebním archivu strahovském. Vdp. archivář Dr. Perlík mi laskavě dovolil poříditi si z něho některé opisy, začež mu tímto vzdávám své povinné díky. Dílo obsahuje: Tedeum, Magnificat, Da pacem a 4 sonetty per sonare e cantarep. Příslušný návod Michnův v předmluvě zní doslovně: nRozuměi laskavý a pobožný spěváku, že tyto melodye na následujícý pýsničky co nejsprostěji na byry hlasy a některé na pět hlasův jsem zkomponoval, tak abv .: . netoliko ve vzáctných městech od dobrých muzvkantův, ale také v nejsprostějších městečkách od sprostných kantorův spívati a užívati se mohli. Pročež při začátku (však jest-li se komu líbí) až do první čáry může jeden, totiž dyškant aneb týž dyškant v tenoru sám jediný spívati, jiní pak zase po něm na čtyry hlasy repetírovati od druhé čáry k třetí a tak vždy až do konci jeden napřed, jiní po něm zpívati budou. V Lichtenštejnově sbírce v Kroměříži č. II. 28. Pořízení kopií několika skladeb z této sbírky mi umožnil vdp. archivář Msgre Dr Antonín Dreitenbacher, za kteroužto laskavost mu tímto vzdávám díkv. Rkp. f. soprán v pardubickém museu, tištěné Organo na Strahově. Rkp. ve Vratislavské městské knihovně, partit. v mé sbírce. Kroměřiž II. 104, partit. v mé sbírce. Pralia, kůr kostela sv. Františka u Křižovníků, partitury v mé sbírce. Kroměříž II. 305, partit. v mé sbírče ') Krumlov, ltonvent Minoritu, partitury v mé sbírce. | ||||
|