|
| ||||
| ||||
|
42 C Y R I L 1929
Konstituce apošIolská o liturgii, o zpěvu řehořském (chorálu) a hudbě církevní a jejich ustavičném zvelebování. P I U S, biskup služebník sluhů Božích na věčnou pamět. 1. Díl historický. § 1. Liturgie, dogma a umění.*) Protože církev obdržela od svého Zakladatele úkol, aby hájila posvátnost bohoslužby, přísluší jí zajisté, zachovávajíc ovšem pod-statu oběti a svátostí, aby nařizovala — totiž obřady, ritus, formule, modlitby, zpěv -- čím by se ona vznešená a veřejná služba co nejlépe pořádala, jejíž vlastní jméno je li tur g i e, to jest posvátná služba v nejvlastnějším slova smyslu. A věru jest liturgie něčím posvátným; nebof liturgií k Bob se povznášíme a s ním se spojujeme, víru svoji osvědčujeme a jemu se zavazujeme nejvážnějšími povinnostmi za dobrodiní a pomoc, kterou jsme obdrželi, a jichž ustavičně máme třeba. Z toho plyne jistá vnitřní vřelá souvislost mezi dogmatem a posvátnou liturgií, a rovněž mezi křesfanskou bohoslu?bou a posvěcením lidu. Proto papež Coelestin I. soudil, že pravidlo víry je vyjádřeno v úctyhodných formulích liturgie, nebof praví: »Pravidlo víry určuje pravidlo modlitby. Nebof, když představení (biskupové) věřícího lidu vykonávají úřad jim svěřený, vykonávaií úřad svůj před trůnem božského milosrdenství jménem celého lidského poko lení, a celá církev s nimi Iká a prosí, když přednášejí Bohu svoje prosby a žádosti • **) Tvto veřejné prosby nazývány byly nejprv opus deie (dílo Boží) později služba Boží (officium divinum), jež jako povinnost, kterou *) P o z n á m k a. Nadpisy a rozdělení, jehož v originále není, jsou přidány k lepšímu přehledu celé látkv. *") Epist. ad episcopos Galliarum, Migne. Patrol. Lat. 4, 535.každodenně máme Bohu vzdávati, druhdy ve dne i v noci se odbývala za veliké účasti křesfanů. A jest věru s podivem, jak již od nejstarších časů ony ušlechtilé zpěvy, které posvátné modlitby a úkony liturgické krášlily, přispěly k rozmnožení nábožnosti v lidu. Nebof v starých oněch basilikách, kde biskup, kněžstvo a lid chvály božské střídavě přednášeli, velmi často se stalo, že tyto liturgické zpěvy přemnohé z pohanů ke křesfanské víře a mravům, jak o tom dějiny' podávají svědectví, byli přivedeni. Vždyf v chrámech sami odpůrcové víry katolické nabyli vyššího ponětí o dogmatu obcování svatých; z té příčiny císař Valens, arián, jsa úžasem jat vznešeností božských tajemství, jež konal sv Basil, ztratil odvahu k bojí a sv Ambrože obviňovali kacíři, že zástupy liturgickými zpěvy okouzluje, jimiž ovšem také sv. Augustin, jsa mocně pohnut, pojal úmysl, přijmout] víru Kristovu. A v chrámech, v nichž z celé skorem osady stával se jediný veliký sbor, získávali si prostř•ednictvíni liturgie řemeslníci, stavitelé, malíři, sochaři a sami spisovatelé onu znalost věcí theologických, která dnes z památníku onoho středověku vyzařuje. Z toho také pochopíme, proč papežové římští tolik věnovali péče, aby hájili a střežili liturgii a jako se velmi snažili, aby pravdy křesfanské vhodnými slovy vyjádřili, tak při-čiňovali se také, aby zákony posvátné liturgie uspořádali, chránili a ode všelikého porušení zachovali. Rovněž z toho je patrno, proč svatí Otcové posvátnou liturgii (nebo pravidlo modlitby) slovem i písmem vykládali. Také sněm Tridentský nařídil, aby se liturgie lidu křesfanskému vykládala a vysvětlovala. 5 2. Motu proprio papeže Pia X. (Pokračování.) | ||||
|