|
| ||||
| ||||
|
1929 C Y R I L 49
tonalitou, zřejmý to důkaz, jak těžké připadaly naším skladatelům problémy, v Italii již dávno překonané. Onen recitativní sloh dostal se i do sol, vpletených do shora uvedených sborových skladeb.. ba zvrhl se dokonce ve sborech samotných v tzv. štěbetavé parlando, záležející v tom, že akordy se opakují v nejkratších hodnotách osminových a menších, jímž se podkládají krátké slabiky. V solovém zpěvu uplatňuje se dlouho deklamace taková, že bychom jej spíš mohli nazvati recitativem, ne ovšem v pozdějším slova smyslu, avšak ani název arie se proň nehodí, jelikož jest příliš krátký a veskrz z not menších hodnot se skládající. Oproti tomu má J a n F r i d r i c h A n t o n B S h m ve své duchovní opeře » Ecce agnus Deia z r. 16922) větší solové zpěvy dvojího druhu: jedny se zřejmým sklonem k periodicitě, koloraturní tedy arie dle vzoru italského, druhé pak bez těchto náležitostí, avšak ne zas s tak krátkými notami, jak tomu bývá při pozdějších recitativech. Vzhledem k vyslovené melodické linii zpěvu, samostatnému instrumentálnímu doprovodu a pohyblivému basu lze tento útvar naznačiti jako arioso a to velmi zdařile oproti oněm poitalštělým ariím, v nichž si Běhm neví rady, jak myšlenky členit, aby se daly vhodně vpraviti do taktu. Články jsou na sebe nalepeny, takže závěry spadají na všecky doby taktové. Poněkud obratněji si počíná známý nám již P. Artophaeus ve svém Concertus de resurrectione,') jenže kadence, kterou si oblíbil, — padající kvinta před tenorovou klausulí činí arii nechutnou. Všimněme si, že Artophaeus tuto arii nazval Dconcertusa. Skladbu jiného druhu nazývá »motettum«;4) střídají se v ní sbory a sola ve větách b11d úpině pro sebe uzavřených, anebo do sebe ústících, vždy se změnou taktového předznamenání. Je tedy patrno, že zde máme před sebou skladbu formy kantátové. Název kantáta a arie zjistil jsem u nás ponejprv v r. 1707 u díla josefa Leopolda Václava Dukáta.') V jeho solových kantátách se střídají skutečné recitativy s hladce psanými ariemi. Jednotlivé kantáty obsahují většinou recitativy a arie v 3—5 pro sebe uzavřených číslech. Arie mívají jen náběh k da capo formě, opakování je vypsáno, nebof děje se v zkrácené nebo změněné formě. Pravé da capo arie vyšly ve sbírce nějakého anonyma v roce 1718 v Praze.') V r. 1723 vydal 12 da capo-arií josef Antonín Plánický u Lottra v Augsburku.') Plánického arie jsou veskrz s recitativy, ony bez recitativů. Recitativ Plánického je formálně úpině dokonalý, obsahově dramatický a tudíž neobyčejně působivý; pokrok proti recitativu Dukátovu lze postřehnouti na první pohled. Arie všech tří skladatelů jsou na rozdíl od starších prací opatřeny devisami. Nás nejvíce zajímá, jak je psán v ariích doprovod. N ejjednodušší by bylo, zpěv zdvojiti primem a středními hlasy dopiniti na čtyřhlas, což jedíně by nešlo u arií basových, avšak tohoto nejlacinějšího prostředku je použito nejméně u Dukáta a starších vůbec ne, u Anonyma jen někde v devisách, u Plánického sem tam v ariích, jinak je houslový doprovod samostatný a vkládá se do paus solového zpěvu. Tato zásada se zachovává s obdivuhodnou hospodárností i při pausách nejkratších. Delší zpěv solový je doprovázen jen kontinuem, anebo kontinuo pausuje a housle hrají v unisonu v nejspodnější poloze jakýsi basový hlas; také doprovod paralelní (v terciích) nebo hoketový se objevuje. Předehry mají bud thematický materiál solového zpěvu anebo vpleteného do něho doprovodu. Někde předchází arii zvláštní věta, kterou nazývá Dukát i Plánický »Sonata« nebo >Sonatella• ; s arií nemá nic společného, jsouc vymýšlena úpině samostatně. Pro doprovod stačí Dukátovi dvoje housle a varhany, Anonymus a Plánický sahají již také k pestřejším prostředkům : bud přibírají violu, aneb solovou hoboj ; jinde zas najdeme jen jedny housle bud solové anebo »multiplicato«. Plánického Dbassetto«, ačkoliv nese všude pyšné označení Din concerto«, jde, až na zcela nepatrné odchylky, s fundamentem, jenž se přednáší -organo ó cembalo«. O svých ariích Plánický v předmluvě praví, že se vyrovnají italským, anebo že je alespoň dostihují. e) (Příště dále.) 2) V klášteře oseckém, part, v mé sbírce. 3) Mq 14 ve Vratislavi (viz pozn. 12.) Rkp. datován »chori s. Jacobi 1691.E ') >Mot. de s. Sebastíano« Mq 13 tamtéž, datum rovněž =chori s. Jacobi 1691.E 5) »Cithara nova... seu duodena sacrarum cantuum« v klášteře želivském, part. v mé sbírce. 6) Tisk v minoritském konventu v Krumlově bez titulu listu, part. v mé sbírce. 1) nOpella ecclesiastica seu arie duodecim nova idea exornatae«. Originální výtisk (unikát) a partitura v mé sbírce. Arii č. 2. vydal jsem v r. 1913 v České hudbě (Roč. XX. č. 3.). 1) _ ... denen Anfángern in dieser Kunst etwas darzubieten, welches denen ansonst hochberúhmten Welschen Arien wo nicht gleichet, doch eines Theils nachfolget.c | ||||
|