|
| ||||
| ||||
|
1929 C Y R I L 57 j. B. Foerster:
Antonín Dvořák. Letošní oslavy nu paměí 25. výročí smrti Ant. Uvořáka uyw•chollly v úmrtní den 1. kuělna 1. r. Nad hrobem Dvořákovy'm na svafém poli Vyšehradském přednesena vzpomínka rektora korťservatoře m. J. B. Foersfera, již otiskujeme pro vzácnlj obsah, kíerýsi zaslouží pozornosti ka-dého cyrilisiy. tojíme u hrobu geniova, u hrobu umělce, jemuž bylo uděleno největší vyznamenání, kterého lze dojíti člověku: jeho duch směl se státi mluvčím Božím. Ačkoliv, —jak krásně řekl zde nedaleko odpočívající Svatopluk Čech : -Bohu všechno kolem rozkoší i bolem hřímá, hučí, šeptá, jásá, kvílí, reptá věčný chvalozpěv« — přece není výmluvnějších úst, než jsou ústa zpívající, a není sladšího vyznání nad to, jež se projevuje hudbou. Antonín Dvořák byl si pině vědom i svého genia i svého životního úkolu, pině vědom při vší své úžasné skromnosti před Bohem. Kdo se směl třeba jen jednou zahleděti v jeho předobré oči, pocítil, že oči ty dovedly se ponořiti v záhadné hlubiny a uviděly Nevyslovitelné. Kdo směl nahlédnouti v jeho dětsky čisté srdce, poznal odkud prýštila sladkost jeho hudby a intensita její citovosti. A kdo byl účasten života Dvořákova, pochopil, kde měla svůj původ ona mystická krása jeho hudby, jež znamená nový tón na harfě českého genia, dotek tajemna, závan věčnosti. Leč mluvím zde k vám, posluchačům konservatoře, mluvím k dorůstající české generaci hudební, jež rozevírá křídla k prvním rozletům a přoto uvažuji co bych nejvíce zdůraznil, v čem soustředil, nač svedl vaši pozornost v díle a životě velkého umělce, ale i velkého člověka Antonína Dvořáka. A vidím, že vám jej musím postaviti na oči jako vzor. Tři vlastnosti mistrovy vystupují nad j i n é výrazněji v životě Dvořákově. Jeho p r a v-divost, jeho úžasná pilnost a jeho dojemná zbožnost. Dítě chudých rodičů vyrostlé v povltavské vesnici přichází do Prahy na studie hudební, puzeno neodolatelnou mocí, voláno tajemným hlasem, který jednou uslyšeli ve svém životě všichni vyvolení. Jinoch probíjí se těžce ve velkém městě, neznám, ale se srdcem čistým a důvěřivým, jež již tehdy pevně věřilo co mu bylo souzeno zazpívati po létech tóny nejtklivějšími >V Tebe, Hospodine, jsem doufal. nebudu zahanben na věky.c Mladý Dvořák vyšel z varhanické školy jalco sto jiných a stal se pražským varhaníkem. Ovládaje housle, vstoupil do orkestru českého divadla jako violista. Oba tyto úřady vy-nesly mu měsíčně 80 Kč. Proč uvádím tyto prosaické údaje asi chápete. A v těchto stísněných starostipiných létech, píše — bojuje o skrovnou eksistenci, — ten neznámý chudičký český muzikant svůj nHymnus dědiců Bílé Hory, své =Moravské dvojzpěvy-, své yStabat mater«, první i druhé zpracování zpěvohry »Král a uhlíř«, Žalm, Písně, Kvarteta, symfonie ... a uzavírá dílo za dílem do zásuvky psacího stolu, jistě opakuje si nejednou s Félicienem Davidem, autorem »Pouštěj, jež byla v těch letech provedena v Praze =Hlaholem« : »Bůh učiní mé dílo známým, až bude chtíti«. Dochází k prvním krokům na veřejnost. jako každý český umělec musí še i Antonín Dvořák těžce probojovávati. Opera -Král a uhlíř« se mu vrací z divadelní kanceláře jako neproveditelná, kritika je upiata. Na vydání skladeb tiskem nelze ani pomýšleti. Ale Dvořák vytrvává a pracuje dále, nebof cítí zřetelně, že piní jen tak svůj úkol, své poslání. Usedá nejprve znovu ku partituře »Krále a uhlíře«, — nemá peněz na jiné, snad působivější libretto, — opera se provozuje, aby byla po několika málo večerech uložena do divadelního archivu — jako jiná če8ká díla. | ||||
|