|
| ||||
| ||||
|
58 C Y R 1 L 1929
Několik a to nejlepších hudebníků ovšem tuší, že se tu hlásí nadání mimořádné, i Smetana je z těch, kteří uvěřili ve vycházející Dvořákovu hvězdu, ale širší veřejnost zůstává lhostejnou a nevšímavou i po »Vanděc a =Tvrdých palicích«. Teprve »Dimitrijt je velkým úspěchem divadelním, ale český nakladatel Emanuel Starý, jenž se odhodlává k vydání klavírní úpravy získává na veřejné vyzvání k subskripci dvanáct předplatitelů, ač je cena desíti korun jistě nepatrná, a hledá znovu pomoci v redakcích čelných listů, aby mohl krýti alespoň nepatrnou část svých vlastních výloh ... A tak bylo skutečně nutně třeba hlasů ciziny, měl-li býti prolomen led lhostejnosti. Ozvaly se v kritické chvíli. Johannes Brahms prohlásil, že je Antonín Dvořák skladatel talentu nejvzácnějšího, věhlasný kritik Ludvík Ehlert napsal nadšený posudek, světový nakladatel Simrock na doporučení a vyzvání Brahmsovo nabídnul se k vydávání děl Dvořákových. A tu po letech radostné práce, ale i utrpení, — nebol také životní cesta Dvořákova byla často pokryta těžkými stíny, — opakuji po d 1 o u h ý c h 1 e t e c h vvsvitly červánky úspěchu. Slovanské tance« uchvátily strhujícím rytmem a melodikou pinou tepla, „Moravské dvojzpěvy” okouzlily poesií, „Stabat mater” citovou vroucností. A co více: úspěch v cizině otevřel oči nevěřícím ve vlasti. Po Německu poklonily se dílu českého skladatele Anglie a Amerika, a hodnosti a pocty hrnuly se se všech stran na stále dumající hlavu mistrovu. Antonín Dvořák byl potěšen, ale nezpyšněl. Zůstal ve svém srdci — a proto i ve své hudbě — Čechem, a zůstal skromným sluhou, — pravý františkánský joculator Dei — zpěvákem Božím. Jsou umělci, jejichž významu a síly ubývá čím více se vzdalujeme data jejich úmrtí. Spravedlnost dějin pronáší svůj neúplatný soud. Antonín Dvořák n e n í z nich. Dnes po 25. letech, jež nás dělí od onoho smutného 1. května, slyševšího poslední vzdech umírajícího, dnes po 25. letech — vzpomeňme jen opozděného úspěchu „Armidy” — jest celé dílo mistrovo svěží, neztenčeně působivé a vynucuje si znovu obdiv, úctu a lásku. Pohlédněte na ně z kterékoli stránky zůstává obdivuhodné. Dnes teprve chápeme cele, že to bylo velké srdce a zbožné srdce, jež tak nevýslovně tklivě volalo k milovanému českému lidu: „Zde Kristův kříž, zde lide můj se modli”, srdce, jež v slzách zpívalo ,Recordare Jesu pie", jež se modlilo Duše svatý sestup v nachu k zemskému se skloň již prachu° srdce, jež se dovedlo pohroužiti v mystické taje, radovati se i lkáti, doufati i trpěti, aby v konec životní pouti vyznalo : „Hospodin je můj pastýř”. Romain Rolland napsal: „N e t o h o jmenúji hrdinou, kdo zvítězil m y š l e n k o u neb s í I o u. Jen ten jest jím skutečné: kdo byl velký s r d c e m. Obnažili jsme své hlavy před posvátným rovem a ukláníme se v úctě, obdivu a vděčnosti Antonínu Dvořákovi, Jednatelská zpráva Obecné Jednoty Cyrilské za rok 1928, přednesená na řádné valné hromadě konané 7. května 1929 v Akademii Křesfanské. (Dokončení.) Další starostí a skutečně velikou starostí byly »Varhanické kursyC Obec. Jed. Cyr. Nechci předbíhati zprávě p. ředitele kursů varhanických, avšak myslím, že mi dovoleno ve všeobecné zprávě zmíniti se také o této činnosti naší Ob. Jed. Cyr. Sledujeme-li hudební ruchIcírkevní v cizině, vidíme jaký význam se přikládá hudebním školám af ve Francii, Italii, Německu atd. a jak se o ně pečuje. jen u nás se nedoceňuje práce kterou Obec. Jed hCyr. koná a o kursy se vlastně nikdo nestará, leda tehdy, když chce aby někdo dostal vše zadarmo, ba aby se Obec. Jed. Cyr. postarala docela i o výživu posluchače kursů. Připomínám jen, že náš sv: Otec Pius XI. ve své nové Konstituci z 20. pros. 1923 | ||||
|