|
| ||||
| ||||
|
1929 t, Y R I L 73
žalmových, versikulích. V antifonách rozvíjí se již melodie chorální bohatším způsobem, text bud ozdobujíc nebo vysvětlujíc, přihlížejíc ovšem ustavičně k liturgickým potřebám textu. Ale tím rozmanitost forem chorálních není vyčerpána. Vrcholí v sólových zpěvech zářících výzdobou bohaté melismatiky, účelně rozčleněné a náladu textu výborně vystihující jako jest tomu v Gradualu, Alleluja, Traktu, Responsorií v Officiu brevíře. Právě tyto bohaté melismy římského chorálu jsou přímo mistrovská díla účinného rozčienění, piné symetrie, logiky a potřebného vznosu, každá nota je tu na svém místě, v souvislosti s předchozím i následujícím. Ale abych užil slov Dra P. Wagnera snejsott to však jen výtvory bez obsahu, jen spředené řady tónů. v nich kypí bohatý, mnoho-tvárný život, který až podnes dovede rozehřáti, povzbuditi k pobožnosti, a skytnoutí umělecký požitek. Mnohé z těchto chorálních zpěvů jsou jistě nejvelkolepějšími výtvary své doby. Z nich čerpaly potom jiné obory umění hudebního a jistě není příliš snad odvážný výrok, že kdybychom z historie církevní odstranili chorál, musila by se sřítiti celá epocha církevní i světslté polyfonie a vše také, co na ní budovalo dále. Doufám, že tato úvaha již neodvažuji se rozpřádati pro krátkost času, stačí, aby nás přesvědčila o uměleckém významu chorálu. A je zajímavo• že to cítili hudebníci všech dob, všech směrů a to duchové zvláště vynikající. Vždyf to vidíme že když běží jim o vzbuzení přiměřené nálady pro svoje skladby rádi se uchylují k motivům čhorálním. Liszt nenalézá pro toužebnou náladu vánoční prvého dílu svého oratoria >Kristus, než toužebnou melodii introitu 4. ned. adventní D Rorate coeliR, jíž tak pině využívají s charakteristickou proměnou sexty v septimu také naše zpěvy rorátní. Po něm mohli bychom jmenovati řadou vynikající skladatelů počínajíc Mozartem a končíc modernisty na př Respilighim a našli bychom, jak užili motivů chorálních Hlavní motiv Wagnerova Parcivala« naleznete v eucharistickém motettit =O sacrum conviviuma, proslulý motiv zvonú z Parcivala utkán z úryvků intonace Te Deum a Gloria, podívejme se na díla V. D'Indyho, z našich Fibicha a j. (Příště dále ) Josef Klement: Fuga. (Cyrilská Odysseya.) (Pokrač.) Ct~p ědomí, že slavnosti katolické církve musí býti slaveny inakůru bylo předností figurálního období círk. hudby. Nebyla to vždy oslava vzorná, vždyf hudba ta byla dítko světa, proto s mnohými hrubými chybami; teprve v době jejího úpadku nastala skutečná nevážnost k bohoslužbě, texty byly zkracovány, zkrucovány, podkládánv operním ariím a p•, až jsme se ocitli na prahu josefínských nařízení o normálních bohoslužbách, zpěvnících atd. Proto je pochopitelné, že z těchto mdlých a unavených časů vrátila se posv. hudba k prazdroji duchovních písií. Z úcty, jaké se těšilo novodobé vydání chorálu (t. zv. medičejské), tištěné v Řezně, vyrostla touha obnoviti chorál starokřesfanský a tak bezprostředně před válkou z krásné Francie rozhlaholil se chorál v původním znění, (t. zv. vatikánský), vydaný v Solesmes. Jak archivální studie dosvědčují, měli jsme my, Češi, štěstí již od dob Karlových slaviti Boha tímto pradávným ryzím chorálem. A hle, uprostřed válečných zmatků, v nepatrné vesničce v královéhradecké diecesi, slaví se den slavný vzkříšení Páně tak, jak církví předepsáno. Modlitby a zpěvy, provázející nejsvětější oběf, stálé i proměnlivé, tvoří vždy nedílný celek, a jsouce samy v sobě oslavou tajemství dne, jsou i klíčem k porozumění jejich hloubek. Jen chorál umožňuje, aby bohoslužba konala se jednoduše sice, ale důstojně. Nikoliv lecjaká vložka, ale úpiný, ,3ředepsaný zpěv. ]e pozoruhodné, že právě Němci správně oceňují význam liturgického chorálu. Jef on pravým neporušeným zpěvem katolické bohoslužby, ba více, svou latinou, rodnou řečí církve, je také pevnou páskou katolických národů světa. Zmínil jsem se o tom v jednom ze svých Preludií«. Odpověd ještě pádnější přišla brzy. Rozloučili jsme se s ruskou Volyní, zarosenou kdysi slzami a potem českých osadníků a nyní polévanou krví českých vojáků. Nocleh ve | ||||
|