|
| ||||
| ||||
|
74 C Y R I L 1929
spustošeném ruském kostelíku v Bolšaji Borodnici byl posledním pozdravem: spali jsme v něm na haldách bohoslužebných rouch a mezi útržky ruských kancionálů a jiných zpěvníků. Tu prostě, tu okrasněji psané knihy v příšeří blízké noci vedly mou mysl k nám, kde po věky podobné a ještě vzácnější kancionály byly chloubou našich měst, klenotem chrámů, pokladnicí vzácných skvostů duchovní písně české i latinské, jednohlasé i svité v půvabný věnec vícehlasu. Chudičké vesničky ruské nelitovaly nikdy obětí na pořízení bohoslužebných knih, po příkladě našich slovanských apoštolů — a my, Čechové, n a s v ý c h kůrech kostel ních, bud o žádné nedbáme, vlastními starodávnými zpěvy opovrhujeme a nosíme tam zboží jarmareční anebo cizácké. Avše to plyne z nevědomosti a domnění, že vdo mě Božím všecko dobré. Nevím už dnes co se mi zdálo té noci, ale když jsme za 14 dní se ocitli na jiném bojišti, v Tyrolích, na rozh aní čarokrásných údolí k Meranu a Tridentu, pochopil jsem, proč jsem musil viděti =puštění na místě svatém. Bylo to v Bolzanu. kde uprostřed zahrad je památný chrám Ustavičného klanění, nebof Kristus ve Svátosti stále vystavený je tam ve dne v noci věrně uctíván. Eucharistie, neskonalá obět Bohu, nejvzácnější dar lidem! Velebnost a Láska! Velebnost zjevná andělům a schýlená k bídě lidské. Láska rozněcující Serafy a marně volající člověka. Slunce i světlo všech tajemství víry, a zářící v temnotách pozemského údolí, kde však lidé milují více tmu. K vůli Němu a s Ním koná se všecka katolická bohoslužba. Bída lidská klaní se Velebnosti Boží, nicota podává v obFt Nesmírnost, kde kůrové andělů v úžasu ztichlí, jen »Svatý ... šeptají, tam nevděčník všech tvorů odvažuje se prozpěvovati nedbale i zpěvy bezcenné anebo pro svou vlastní slávu. Jen kdo věří v podstatnou přítomnost Božství, uzná, že při katolické bohoslužbě může a musí býti ty nejlepší květy umění. =S anděly o závod pějeme v katolických chrámech,- říkávali otcové naši, kteří před staletími v bratrstvech literátských pečovali o posvátný zpěv co nejdokonalejší. Těžká polní cvičení v soutěskách alpských. nepřerušená ani na Velký pátek, Bílou sobotu připravovala náš pluk k pochodu k frontě do hor, zprvu obydlenými městečky italskými v nichž lidé úpěnlivě volali ke královně Máje o slitování, ale potom už zpustlým :;rajem kolem zbořených i hořících kostelů do roklí u Asiaga. Kde zapomněli na přítomnost Krista-C-oba —tam ohavno_t spuštění. Abych ještě jasněji ucítil kletbu lidstvo za ten nevděk stíhající, musil jsem na den Božího Těla zakusiti úzkost a útrapy bombardování. Po těchto hrůzách, a po hladu v bezvodé krajině t řesunuli jsme se na vrcholky k jinému údolí. Tam na zbořeništi kostelíka při pevnosti Lusern našel jsem Pustetovo vydání jakéhosi Magnificat v úpravě falsobordone. A dole v údolích namísto chval Božích ohnivé záblesky a hřímání děl. I tam jsme musili, až k nejjižnější, kdysi tyrolské vesničce San Pietro. Ve vinicích nad bývalou hornickou vískou, Forni, obývanou do let 80tých ještě Sasy, měli jsme nové sídlo. Chlapci donášeli mi za noci různé knihy, jež našli ve zbořeništi farního domu a tak navázal jsem styky s italskou kulturou. »ŽalářováníR, vzpomínky slavného Sylvia Pellica, vězněného na Špilberku, byly mou čítankou i mluvnicí. Zvláště vzpomínám na staf, kde nebohý vlastenec líčí, co světla mu přineslo do temna žalářů písmo svaté. Z labské roviny poslali nás mezi Něrnce do hor pod Ještěd. Byl krásný máj. Vysílen namáhavým životem vojenským. chodíval jsem za večerů do městečka na májovou pobožnost. Kázání cizí řečí, cizí mariánské písně pomáhaly, abych se snáze doučil cizímu jazyku, ale srdce hluboko se nedotýkaly. Ale kdvkoliv ke konci zaznělo chorální vTantum ergo,, jako kdyby pady mlhy ciziny, přede mnou Svátostný Spasitel, a vyznávaný a ctěný písní, společnou celému katolickému světu. Vědomí křesfanského bratrství a jednoty víry rozlévala z té písně známé proudy duchovního osvěžení. Nová válka s Italií urychlila náš odchod z vlasti do jižních Uher. Tam ze vzpomínek na milovanou otčinu v dusných vojenských barácích vyrůstaly úvahy, Preludia, psaná pro časopis Cyril. V proboštském kostele překvapil mne zvyk uherských diel-esí. Konala-lí se mše sv. před Velebnou Svátostí, prve než Ji vystavil, obrátil se kněz k lidu s monstrancí, a začal zpívati Pange lingua. Tak zůstal obrácen dokud píseň nebyla dozpívána a potom udělil sv. požehnání Stepilé postavy jižních kněží, snědé tváře madarských venkovanů, jejich barvité hlasy s podivnými písněmi působily zvláštním kouzlem. Podle hudební struktury jsem záhy shledal, že madarsl<á kostelní píseň není starodávná. Naše duchovní písně jsou všalz květy, které | ||||
|