|
| ||||
| ||||
|
[929 C Y R I L 87
zpěvu zvláště školy, nábožné spolky a ostatní sdružení; řeholní společnosti mužské i ženské a spolky ženské nechf neúnavně k tomu cíli pracují v ústavech vychovávacích péči jejich svěřených. R o v něž k o j í m e s e nadějí, že k tomu cíli přispějí ony Jednoty, které v některých krajinách, s úchvalou církevní byly zřízeny, které mají za účel nápravu církevní hudby podle zákonů církevních. 6. Školy hudební XI. Aby všeho foho bylo dosaženo, je ne-zbytně třeba zkušených a co nejčetnějších učitelů. Proto udělujeme zaslouženou pochvalu školám a ústavům, které časem po celém katolickém světě byly zřízeny, nebof vyučujíce pilně a pečlivě uvedeným předmětům, vzdělávají výborné a schopné učitele. Avšak především s nejvyšší pochvalou chceme se zmíniti o papežské vysoké škole h u d e b n í, která od r. 1910 byla Piem X. zřízena v Římě. Tuto školu, kterou předchůdce náš Benedikt XV. pilně podporoval a novými místnostmi opatřil, také i My zvláštní přízní zahrnujeme, jako drahé dědictví Nám dvěma papeži zanechané a proto ji všem představeným co nejlépe doporučujeme. S 7. Závěrek. Dobře jsme si toho vědomi, že vše to, co výše nařizujeme, vyžadovati bude veliké námahy a práce. Avšak kdo by nevěděl jak mnohá díla s velikým uměním vytvořenápředkové nám zůstavili. Sebe větší překážky je nezastrašily, nebof byli napiněni pravou zbožností, duchem liturgie. A není divu : nebof co vyvěrá z vnitřního života, kterým žije církev, převyšuje i nejdokonalejší výkony světa. Překážky, které se přesvatému dílu staví v cestu, nesmí odvahu biskupů a před-stavených v církvi podlomiti, nýbrž spíše po-vzbuditi a posíliti. Budou-li všichni svorně a vytrvale Naší vůle poslušni, prokáží Nejvyššímu biskupu pomoc svého biskupského úřadu nejhodnější. To vše nařizujeme, prohlašujeme, uzákoňujeme rozhodujíce, že tato apoštolská konstituce má zůstati v platnosti a působiti stále a stále, a má pině a zcela býti provedena vzdor jakýmkoliv odporujícím ustanovením. Pročež nikomu z lidí není dovoleno tuto Naši prohlášenou konstituci porušovati nebo jí s pošetilou odvahou odporovati. Dáno v Římě, u sv. Petra, v roce zlatého Našeho jubilea kněžského, dne 20. prosince r. 1928 v sedmém roce Našeho Pontifikatu. FR. ANDREAS Gard. FRUI-IWIRT, kancléř sv. ř. C. CAMILLUS kard. LAURENTI, sv. kongr. obřadů proprefekt. JOSEF WILPERT, děkan kol. prokonotářů apošt. DOMINICUS SPOLVERINI, protonot. apošt. Car. ALFRIDUS LIBERATI, kancel. apoštol. adjutor a studiis. P. J. Štikar Jos. Boh. Foerster. ~ořeny mám v národě slavném, praví o sobě božská Moudrost v Písmě svatém. Možno li spatřovati v životě lidském odlesk života Božího, budiž dovoleno děkovati Prozřetelnosti, že rozsvěcuje občas v životě národu svá světla, napiněná jasem poznání a planoucí žárem lásky, při tom klidná a pokorná. S vědomím nepatrnosti všeho lidského před nekonečným Bohem počítáme k těmto světlům, rozžatým v našem českém národě, dnes jubilujícího hudebního skladatele Jos. Bohuslava Foerstra. Ze starého českého rodu Foerstrů vzrostla 30. prosince 1859 ratolest jeho života, napinéná mízou české a křesfanské t r a d i c e poctivého kantorského po-volání, jež značí službu Bohu a národu. Toto duchovní dědictví, rozmnožované vlastním studiem a prací na poli hudby, pod vážným vedením jeho otce Josefa Foerstra a F. Z. Skuherského, učinilo jeho duši schopnou vidět, slyšet a tušit Krásu a sdílet ji s jinými nadšeným slovem, zpěvnou notou a barvou jásavou. Tvůrčí potence jeho bytosti rozlévá se pak v dalším životě několika směry: Foerster je hudebním skladatelem a výkonným umělcem, zachycuje štětcem malíře krásy stvoření, spisuje, básní a ná konec zmocňuje se myšlenky filosofa, toho nejsubtilnějšího prostředku | ||||
|