|
| ||||
| ||||
|
1929 C Y R I L 89
prof. Jiránimu a svému milému příteli, promotoru prof. Zdenkovi Nejedlému. Děkuji senátu, profesorskému kollegiu filosofické fakulty a celé akademické obci Karlovy university. A děkuji konečně všem, kdož sem přišli, aby mi stiskli ruku v tento významný den. Dobrá tradice vyžaduje toho, abych na tomto místě poděkoval svým rodičům. Vzpomínám jich s nejvroucnější vděčností, s úctou a láskou, vzpomínám i všech svých milých učitelů a jsem přesvědčen, že jsem jim zavázán neskonalým díkem. Bůh račiž jim vše stonásobně odplatit! Jako posluchač varhanické školy četl jsem od Wasiljevského monografii o Robertu Schumannovi a tím jsem se sblížil ještě více s tímto mistrem, kterého jsem měl od svého mládí tak rád. A když jsem přečetl jeho životopis, stal se mi tak milým, že jsem si jej vzal za vzor. Schumannova snivá lyrika byla mi tal,, blízká, jako jeho boticelliovsky líbezná něžnost, jeho poetická fantasie tak sympatická, jako frygická čapka liberála, jeho báseň a odpor proti jakékoliv trivialitě, tento typický znak všech romantiků, to vše mělo vliv také na můj osud. Tím, že jsem v něm tolik příbuzného nacházel, měl jsem dojem, že splýváme v jednu bytost. Jako on, tak i já spěchal jsem ve Vídni ke hrobu Beethovenovu a hledal jsem tam odložené péro, které prý tehdá mladému Schumannovi věstilo budoucnost skladatele hudebního. Jako on, i já jsem používal ve svých thematech kryptogram milované bytosti, a osud tomu chtěl, že moje thema se velice podobá thematu Schumannovu: a - es - c - h = c - a - es. Když jsem se pak dočetl, že mému hrdinovi a vzoru dostalo se nejvyšší akademické pocty, připadalo mi dosažení této nejvyšší důstojnosti jako nejkrásnější sen mého životního cíle. Léta plynula, mnohý sen rozplynul se v nivec. Avšak dnešní den spinil,co se zdálo 181etému adeptu umění býti nedosažitelným : Prostý muzikant stává se doktorem filosofie. Jeden středověký spisovatel píše: -Musica exercitium animi nescientis philosophari.c Tato věta j est mi důkazem, a jak jsem přesvědčen, ne nelogickým, že hudba a filosofie jsou si příbuzny- Kde zmlká slovo, tam počíná pravá moc hudby. Filosof stoupá do nejvyšších sfér ducha, hudebník jej následuje na perutích tónů. Oba se setkávají v téže touze,ve stejné bolesti, v podobném zanícení. St. Beuvovi je vesmír jedinou myšlenkou, vyiádřenou rozmanitými symboly. Vrchlický však píše: »Klíčem k věčným mvsteriím je rytmus«. V hudbě vystupuje myšlenka až k branám věčnosti. Celá příroda je velkou harfou. Pták i motýl, strom a sluneční paprsek jsou pouze tóny, které do akordu splývají. Až na hranici, kde rozum zříká se své moci, srdce ujímá se vedení. Tam je ona říše, kde filosof podává svou ruku hudebníku a pře-dává mu vůdčí úlohu. Muž vědy ustupuje před mužem umění. Tam, za hranicemi skutečna, jest království hudby. Zde slyšet tlukot »srdce všech věcí« jak praví Schopenhauer, nebol srdce se mohou nalézti opPt jen prostřednictvím srdcí. Srdce však neuvažuje, ono vidí i v soumraku a ve své touze jde jistě vstříc kráse. Taková byla má cesta. A protože věřím, že umělec jest jenom nástrojem, jenom strunou, kterou prst Boží rozechvívá, a protože znám dobře pravdivost slov apoštolských, že všechno dobré přichází od Boha, proto jsem si též vědom, že, je-li co záslužného v mém životě, že to je toliko pevná vůle sloužiti ideálu, a dále vytrvalost, se kterou jsem pinil úlohu sekretáře, jenž zapisoval to, co život přinášel, ale co vyšší moc diktovala. Prací jsem vykupoval čas. A tak nezbývá mi nic jiného, než vyznati, že nemám žádných zásluh. A čest a dík Tomu, jehož nehodným nástrojem jsem byl, pravému Stvořiteli, Creatori sancto, Duchu svatému!« ~hz Jubilejní Sjezd Cyrilských Jednot. (Pokračování.) Předseda zahajuje Slavnostní schůzi těmito slovy: VELEVÁŽENĚ SHROMÁŽDĚNÍ! N radostném roce velikého 10001etého Jubilea Svatováclavského oslavuje Obecná Je- dnota Cyrilská dnes 50. rok svého založení. Dovoluji si především uctivě uvítati a pozdraviti : Pana ministra Mons. Dra. Šrámka, který ráčil k naší veliké radosti mezi nás zavítati a naše jubileum oslaviti. | ||||
|