|
| ||||
| ||||
|
]929 C Y R I L 93 Dr. Rom. R. P e r 1 í k, 0. Praem. :
Lidový zpěv. Referát, přednesený na II. pracovní schůzí jubilejního sjezdu O. J. C. konané 4, července 1929 o 3. h, odp, v Mozarteu v Praze. do poněkud sleduje jednání sjezdu pro církevní hudbu v cizině, shledá, že všecky sjezdy posledních let zabývaly se též otázkou lidového zpévu. Uvádím jako příklad XIV. nár. kongres italské Jednoty Cecilské v dubnu 1920 v Římě konaný, na němž pro-mluvil zvláštní referent o lidovém zpěvu a nvnější Sv. Otec v listě sjezdu zaslaném poznamenává, že »lid má bráti účast na bohoslužbách společným zpěvem.- Na XXIII. sjezdu cecilského spolku německého v Kolíně n. Rýnem v říjnu 1928 věnovány lidovému zpěvu dvě přednášky. Theoretická P. Jos. Gotzena z Kolína n. R., jenž referoval o přítomném stavu bádání v oboru duchovní lidové písně německé, a praktická Dra. Miillera z Paderbornu, jenž prakticky předváděl ukázky ze zpěvníku vKvrioieis«. Proto jest zcela na místě, že i náš letošní jubilejní sjezd cyrilský zařadil mezi themata svých pracovních schůzí i lidový zpěv. Lidový zpěv! Co rozumíme lidovým zpěvem ? Lidovým zpěvem v užším, vlastním toho slova smyslu rozumíme zpěv, který lid nejen zpívá ale i sám si vytvořil, naproti zpěvu umělému, který vytvořili lidé vzdělaní. Avšak i tohoto zpěvu umělého často zmocňuje se lid, zpívá jej ve svém n á r o d n í m jazyce a jest to tedy také zpěv 1 i d o v ý, v širším slova smyslu, naproti zpěvu liturgickému, officielnímu, v řeči latinské. Naše česká duchovní píseň lidová jest jednak zpěvem lidovým v užším sleva smyslu, t. J. zpěvem nejen lidem zpívaným, nýbrž i lidem vytvořeným, jest ale často — a to ve většině případu — zpěvem umělým, složeným však přímo s tendencí, aby lid jej zpíval. Jest zajímavým zjevem, že nejstarši lidovou písní duchovní v národním jazyku vy-kázati se můžeme především my Ceši a potom Němci. Následkem styků Čechů s Poláky, vzniká lidový zpěv brzo i u Poláků. U národů jiných — zvláště románských — toho nenalézáme. Příčina jest v tom, že římský chorál, který ssebou přinášeli latinští věrozvěstové, byl Čechům i Němcúm cizí. Cizí pro nesrozumitelnost latiny i pro techniku zpěvu, neb každému primitivnímu národu jest jaksi vtisknut dur — mollový ráz proti oktoechu gregoriánského chorálu. Proto severští národové nel)řijímají latinský liturgický zpěv za zpěv svůj ale tvoří si lidový zpěv duchovní svůj vlastní. To se děje po stránce textové tak, že komolí slova jim cizí (» Krleš« u Cechů, v Kierlesz« u Poláků, > Kirleis« u Němců místo y Kvrie elejson«) a užívají vůbec slov, jež lidu se hodí. Po stránce h ii d e b n í rozvazuje si lid bohatá melismata gregoriánského zpěvu a v melodii tak utvořené vynechává určité tónu, jež vrozenému dur-moliovému jeho charakteru neodpovídají. Tedy naše -Krleš« jest první účast lidu na duchovním zpěvu. A to bud odpovídal knězi na jeho zpěv, nebo opakoval samé eKrlešK za sebou a to velmi houževnatě. Další vývoj lidového du6ovního zpěvu u nás jest tropus, t. j. vsouvání textů do zpěvů liturgických a to tak, že text tento způsobem syllabickým (slabika odpovídá jedné notě) podloží se melismatické melodii chorální, jež v chorálu zpívala se na jednu slabiku. Roku 973 při vjezdu biskupa Dětmara zpívali kněží a kníže německý tropus »Christe ginado! Kyrie elejson und die heiligen alle helfen uns! Kyrie elejson!« Lid účastnil se ale jen voláním ,Krleš.« Ale již brzo potom r. 1055 při volbě Spytihněva II. lid zpíval dle svědectví kronikáře Kosmy » Kyrie elejson cantilenam dulcem, , což byl jistě už tropus. A od tropu k písni jest již jediný krok. Touto písní byla píseň »Hospodine pomiluj ny« jejíž původ klademe do 12. století a jež jest nejen nejstarší duchovní lidovou písní českou ale první duchovní písní vůbec. K této vzácné starobylé památce našeho duchovního zpěvu lidového řadí se pak další písně z doby předhusitské: »Svatý Václave«, >Buoh všemohúcí«, -lesu Kristě, štědrý kněže«, vesměs písně, jež uvádějí se jako dovolené na známé synodě pražské roku 1406. K obohacení české duchovní písně přispěla nesporně doba reformace. V té době vzniká pak lidový zpěv duchovní v užším slova smyslu t. j. lidem nejen zpívaný ale i vy-tvořený. Bohatých plodů doby husitské a českobratrské v oboru písně použito přirozeně i pro potřeby katolické. Hudebně tvoří se ovšem i tyto písně stále na podkladě gregoriánského chorálu. | ||||
|