|
| ||||
| ||||
|
Rok 1932. CYRIL
Ako by sa ozývaly anjelské hlasy, smerujúce k výmluvnej oslave tajomstva preprepodstatnenia. Z pravidla Hosanna opakuje sa zo Sanctus. Agnus Dei začína sa vážným a pomalým tempom. Chór pravidelne strieda sa so sólovými partiami. V Korunovačnej omši prvý diel tvorí mezzo-sopránová ária. Dona nobis je rózne zpracované, zváčša v živšom tempu. Requiem má niekolko shodných bodov s inými omšovými kompozíciami. V Introitu, v ktorom kde tu badaf spoločné fahy s omšou F dur, vedla hlbokého smútku aj slávnostný ráz vystupuje do popredia. Čím viac sa približuje obetný akt, tým je hudba kludnejšia a nábožnejšia. Vety pred a po premenení nelíšia sa od ostatných omší. Až v Agnus Dei, ked omšový text koncentruje sa zase na mrtvých, hudba je dojemnešia. Po stránke liturgickej treba zodpovedaf otázku, či Mozartova hudba je skutočne hudbou cirkevnou. Zo stanoviska prísne liturgického. Církev vlastne uznáva len jedon cirkevný umelecký sloh, ktorý všetkým jej požiadavkom zodpovedá, a tým je chorál. Je to de facto modlitba, ktorá cez dlhé storočia určitými formami a formulami dostala rúcho chorálu. Všetky iné, v cirk. službe zažité slohy, sú len madifikáciami tejto modlitby. Ich prípustnosf behom doby Cirkev rózne ponímala. Oficialá Cirkev v najnovších platných predpisoch (Motu proprio, 1903) fixovala svoj pomer k polyfonii a k róznym iným slohom tak, že za cirkevnú a svátú hudbu považuje tú, ktorá pozdvihuje slávu Božiu a k posváteniu povznáša veriacich. V tomto smysle treba posudzovaf i Mozartovú cirk. hudbu. jeho omše a iné cirk. diela sú skutočne cirkevné potial, kým dosahujú ciel cirk. hudby, in quantum ad promovendam Dei gloriam et aedificationem fidelium apta dignoscantur. (Motu pr ) Že Mozart nepridřžiaval sa prísne liturgického textu ? Robil to, čo robil Haydn, Beethoven, ba i Palestrina. Liturgický problém nemožno riešit len z vonkajších známok niektorého diela, ale ie nútné všímat si i ducha. Pri vesele] nálade, ktorá v Mozartovej cirk. tvorbe sa odzrkadluje, stretávame sa s vážnými tónami. Tie tóny majú cirk. ducha, sú po-jaté mystickou odovzdanosfou, sú to tóny jeho vlastné, ktoré vytriskly z náboženského precítenia a smýšlania. jeho náboženského ducha dostatočne illustruje list zo dňa 24. X. 1777, kde píše : Ich habe Gott immer vor Augen, Ich erkenne seine Allmacht, ich fiirchte seinen Zorn, ich erkenne auch seine Liebe, sein Mitleiden und Barmherzigkeit gegen seine Geschópfe. 960 Dr. E. TR OLD-4 o skladbách J. D. Zelenkových, jmenovitě o jeho melodramatu de s. V e n c e s l a o. (Příspěvek k dějinám české církevní hudby z počátku XVIII. sto].) (PvkračOz'dni.) dřevěných nástrojů je pravidelně užito jen hobojí, nejčastěji tím způsobem, že se jimi sesilují housle. Jest to tedy instrumentace čistě rejštříková, jejíž stupně označují po-známky, »senza oboi« a ntuttia. Záměna primu za hoboj má za účel získati v kontrapunktických větách jiné barvy pro různé subjekty (na př. v č. 7.). Alternování smyčců a dřev je užito již v symfonii. Aby stála skupina proti skupině, přidává se hobojím fagot jako basový hlas. Tírn získává fagot významu. kterého v starší hudbě nemá; sloužíf tam prostě k sesílení basu (Hammerschmidt, Albrici a jiní) Skupinovou instrumentaci máme také v č. 24a : 2 flétny proti 2 traversám. Ku podivu tvoří flétny dvojici vyšší, traversy dvojici nižší. Dvojice si odpovídají, vždy společným akordem na sebe navazujíce, a po dvakrát se spojují, čímž vzniká s basem pětihlas, kontrapunkticky vzorně pracovaný. Trubky a kotle ve všech uvedených 5 případech stojí v oblíbeném tehdá ladění D. Výška 1. trubky do c'' není na XVIII. stol. nic neobvyklého. Tonová repetice u těchto :nástrojů je skoro pravidlem, ačkoliv jsou zase místa, kde trubkám se ukládá provésti celé roulády mezi c' až c', zejména, mají-li jako v č. 2., provésti fugovité thema Když trubky takto koncertují, vystupují též jako skupina proti skupině dřev (č. 1.). Nékde zas jen akcentují prostě akord proti figuraci v houslích, avšak jinde jdou s houslemi unisono, čímž do-sahuje rejstříková instrumentace svého největšího forte. Kotle mohou přirozeně jen podávati toniku a dominantu základní toniny, nanejvýš se 39 | ||||
|