|
| ||||
| ||||
|
Rok 1932. CYRIL
který kantor pracně sehnal opisem od sousedů. 0 hudebním repertoiru našich kostelů na venkově poučí nás inventář hudebnin, které »dobrý a chvályhodný muž Jakub Pátek, kantor choru latinského před smrtí svou dne 27. Octobris Anno 1699 na něj dokročilou odkázal jest kostelu v Třebenicích. 1) Mezi 52 skladatelskými jmény je jen 7 italských, totiž : Albrici, Brachi, Carissimi, Caverto, Libertini, Rigali a Sabathani (!). Albrici a dle všeho také Libertini působili v Čechách, Carissimi, Rigati a Sabbatini jsou čistokrevní Italové, Brachi a Caverto jsou hudebníci zcela neznámí, s nimiž jsme se doposud nikde jinde nepotkali. Těch 7 skladatelů má celkem 8 skladeb mezi 315! Solových skladeb ]ze napočítati na 50, avšak byly to skladby nejmenšího rozsahu, kdežto velké skladby, jmenovitě mše, byly za-loženy na velkém počtu hlasů (až 26!). Tak nám tedy poskytuje třebenický inventář dosti výmluvný obraz o stavu kostelní hudby ve venkovském městečku koncem XVII. stol., obraz, který zcela směle můžeme přenésti i na rodiště Zelenkovo, Louňovice. Nebof třeba že Louňovice jsou od Třebenic značně vzdáleny, jsou to dvě místa, která svou odlehlou polohou neměla styku s větším městem, kde by bylo lze hledati čilejší hudební ruch. U Louňovic bychom mohli jediné mysleti na styk s Vlašimí, avšak Vlaším, samo malé, ve směru hudebním bylo sotva vynikající, alespoň po tamních kantorech, nyní archiválním studiem historiografa zjištěných, skladby se nezachovaly. Jediné snad italské jméno Arietini by mohlo býti nápadné, jehož nositel, Adam ml. tam působil v r. 1679 jako kantor a varhaník.') Jeho stejnojmenný otec, Adam Arietini st. byl skladatelem ; když se r. 1681 ucházel o místo kantora a varhaníka v Unhošti, zastávajíc tytéž funkce v Novém Strašecí, přiložil jako do-klad ke své žádosti 2 litanie vlastní komposice. 3) Jest ovšem otázka, byl-li Arietini st. rozený Ital, a ani v tom případě nelze s jeho individualitou mnoho počítati, nebof musel býti již úpině aklimatisován, jinak by nebyl mohl zastávat funkci českého kantora. Dále byli všichni členové této rodiny lidé velice nestálí, rádi svoje místa měnili,') tak že by již vzhledem k tomu nebyli mohli působiti svým vlivem na směr hudby domácí. Konečně jest známo, že onen alašimský Arietini byl rodilý Pražák; tak že, byl-li vůbec skladatelem, znamenaly by jeho skladby pro Vlaším ani ne tolik, co Albrielho skladby pro Prahu, čili jinými slovy: vlašímský kraj nebyl žádným italským skladatelem přímo ovlivněn, takže mladý Zelenka, když se odebral do Prahy na studie, mohl znáti jen hudbu domácí, která byla, jak jsme v I. kapitole slyšeli, převážně polyfonní. Na kterém z tehdejších 3 gymnasií Zelenka studoval, nevíme, nebof katalogy zachovaly se jen v zlomcích, avšak stačí vědéti, že to bylo gymnasium jesuitské, nebof jiných středních škol tehdá v Praze nebylo. Výchova u Jesuitů nemohla zůstati na mladého studenta bez vlivu, zejména pokud jde o jeho hudební vzdělání. Všeobecně panuje o Jesuitech názor, že byli největšími podporovateli italské ariosní hudby a že ji používali k propagandě pro katolickou církev. Přihlížíme-li ale k výsledkům nejnovějšího bádání, dospíváme k překvapujícím poznatkům: Jesuité nebyli, jak se doposud za to mělo, živlem v umění pokrokovým, nýbrž naopak, konservativním. V umění stavitelském je nyní dokázáno, že Jesuiti »zachovali domácí tradice stavitelské dokonce ještě gotické@.') Gotické kostely v Kutné Hoře, Jičíně a Krumlově zůstaly za jesuitského režimu ve své původní gotické podobě; v Brně vznikl na základech staršího gotického kostela kostel nový, barokový, avšak půdorys zůstal následkem toho gotický. Kostel sv. Salvátora v Praze znamená úpinou novostavbu, ježto starý kostelík zaujímal pouze místo nynějšího presbyteria, a i tam se zachovaly některé gotické prvky. Jinak tvoří tento nový kostel typ, jehož se drželi Jesuiti při všech svých dalších novostavbách po celé XVII. a polovici XVIII. stol. Konservativnost v stavitelství má svůj základ ve snaze, přiblížiti se co možná nejvíc duši lidu. Aby si lid získali vzkřísili Jesuiti kult českých patronů, provádějíce jej v kázáních, spisech, divadelních hrách, malbách a schůzích. Nejčastěji se objevuje sv. Václav ve 1) Stručný popis inventáře přinesl Cyrila roč. XL. 1914 str. 30. z) Dr. M. Navrátil: Dějiny Kondrace pod Blaníkem=, V Praze 1915, str. 92, 102. 3) >,Dějiny školství okresu kladenského, nákl. učit. kladenského 1898 str. 19, 20, 112, 129- 4) Adam Arietini st. ucházel se též o místo kantorské v Rakovníku (Posel z Budče 1878 str. 786), Adam ml. púsobil (s otcem) v Unhošti, v Českém Brodě, v Jilovém, odkud 1685 odešel do Prahy (Cihák: ,Paměti král. horn. města Jílového«, V Praze 1898, str. 361). Od r. 1694 do 1705, tedy nejdéle, připomíná se v Mníšku (Hansl: >Smíchovsko a Zbraslavskou, Smíchov 1899 str. 500'. Tamtéž měl púsobiti Karel Ignác Aristini do roku 1713 (ibid.) jeden Karel Aristini zemřel jako kantor a varhaník na Dobříši 21. X. 1717. (Písemná sdělení okres. ředitele Ludv. Kopáčka). 1) Zd. Wirth: =Kutná Hora, V Praze 1912, kap. IV. 41 | ||||
|