|
| ||||
| ||||
|
Rok 1932. CYRIL
gregoriánský zpěv již úpině a přivábila trubače a pištce na kůry, což opět zavdalo příčinu k steskům. Jenerál se nyní již jen obmezil na zákaz přebírání nástrojů. 0 varhany se vedl dlouho spor. Jenerál je původně nechtěl trpěti a proto zdráhal se rektor Blyssem je přijmouti, když mu r. 1569 byly jistým dárcem nabízeny, avšak dal se konečně přemluviti. Třeba že se vyskytli členové, kteří proti užívání varhan reptali, žadajíce u generála jejich odstranění, varhany přes to zůstaly. By] to asi jen portativ, nebof r. 1587 žádá kongregace provincie generála, aby povolil varhany, postavené za nepřítomnosti rektorovy. Také tyto varhany zůstaly, původci si odnesli svoje svÉvojné počínání jen ostrou důtkou visitátorovou. G) Když pak po rekatolisaci země v jiných kostelích zaznívaly skladby s instrumentálním doprovodem, zavedli jej Jesuité postupně také. Konservativnost ústředí opět brzdila. V ordinacích řádového generála Avancina z 20. XI. 1675 byl vysloven zákaz užívání trubek a kotlů při kostelní hudbě v chrámech jesuitských; toliko vzhledem k n-zoru lidu, že hudba bez trubek a kotlů není slavnostní, bylo jejich užívání povoleno alespoň o nejvyšších svátcích. Zdá se, že časem zákaz Avancinův upadl v zapomenutí. Vychovavše sobě na svých učilištích dostatek pěvců a instrumentalistů, využili těchto podmínek měrou nejintensivnější, obzvlášf když zde byly po ruce také ještě bohaté prostředky hmotné, plvnoucí z různých nadací, za tím účelem zřízených. Jedna věc jest ovšem nápadná. pťes to, že byli }esuiti s Itaiií ve stálém styku, máfíce svého generála v Rimě, tak že snadno mohli si opatřjti hudebniny mistrů italských a přes to, že již také domácí skladatelé zásobovali české kůry svými skladbami, Jesuititm tento materiál bud nedostačoval, anebo — nevyhovoval. Jen tím ]ze si vysvětliti, že se v jejich řadách mnozí zabývají skládáním. Zde nelze totiž mysliti na pouhou zálibu, nýbrž spíš na nutnost, nebof práce, která náležela na jednotlivci v koleji i mimo kolej, byla tak intensivní, že pěstování nějakých libůstek bylo zcela vyloučeno. Když se tedy Jesuiti oclhodlali k vytvoření skladeb, činili tak jedině proto, aby v chrámech zněla hudba působivá, která dovede mluviti k lidskému srdci, af mohutností, af líbezností, zkrátka, aby působila jako kázání těch Ragisů, Spincků, Kravařských a jak se všichni ti věhlasní kazatelé jmenovali. Zcela namátkou vybrali jsme jednu z nich, »Alstettum de Sancta Anna od P. Karla Pelikána, jejíž opis nese letopočet 1685.8) Je psána pro 5 hlasů solových a sborových (v ripieno), 2 housle, 2 violy a bas s varhanami, tedy v obsazení pro XVII. stol. zcela obvyklém, trubky a kotle ovšem chybí, asi vzhledem k zmíněnému zákazu. Začátek tvoří duetto 2 sopránů, o dvou dílech s obdivuhodnou kontrapunktikou. Následující homofonní sbor ústí do jásavé věty Dnon est talis mulier super terrame, ve které si hlasy přebírají thema v nejkratších imitacích (i po čtvrtině!) Tato kontrapunktická invokace stává se jakýmsi ritornellem, nebof objevuje se v dalším průběhu skladby ještě dvakrát, k zakončení předcházejících sol, resp. duett, z nichž obzvlášf ono na slova: »peperit unam preciosam at immaculatam margaritam, vyznamenává se ne-jenom výbornou kontrapunktickou prací a krásnou melodikou, ale také neobyčejnou něžností. Mohutná homofonní věta zakončuje skladbu. V převaze vět sborových a polyfonních ne-jeví tedy skladba Pelikánova sklonu k italské ariosní melodice, nýbrž zaujímá stanovisko konservativní. I tam, kde zpívá jeden hlas sám, t. j. po dvakráte v krátkém basovém Bolu, je deklamace čistě syllabická. Že ani další skladatel, I. B. Tolar, nepřijal nic z melodiky italské, nýbrž že používá lidových písní, °) je dalším dokladem, že Jesuiti XVII. stol. stavěli se k italské hudbě odmítavě. Na druhé straně nedá se zas popříti, že by ji byli neznali, nebof přesná forma 1. duetta Pelikánova poukazuje zřejmě na italské vzory. Také toto přijetí formy jest pro jesuitské cítění zcela vysvětlitelné, nebof forma je pro homofonního skladatele to, co byl kontrapunkt polyfonikovi: musí se jí podrobiti, nesmí těkavě přecházeti z motivu do motivu. Kontra-punkt i forma jsou. něco přísného a přísnost je ethos jesuitské komposice. Jesuité dívali se na život přísně, »sub specie aeternitatis.« ,Jen to je dobré, co jest věčné.- Přísnost u nich vyznávala skoro v askesi: 'Vivens semper morere, ut mortuus vivas.a Tuto zásadu najdeme Až potud podané zprávy jsou čerpány z cit. Kroessova díla, viz str. 575 a násl. 7) Zabývaje se těmito otázkami již řadu let, zjistil jsem několik jmen Jesuitů-sk?adatelů z doby XVI[. století. Jsou to asi v pořadí časovém následující: Flaxius, Bartoloměj 13ulovský, Kretzmer, Wolfgang Bruno, ] B. Tolar, Karel Rabovius, Karel Pelikán, Michal Vroblitius, Simon Machaonský a Mayer. Podařilo se mně také někde zjistiti některá životopisná data, o kterých zde ale pomlčím, jelikož bych tím zabíhal příliš do detailu. 3) Spartováno s lask. svolením vdp. Msgr. Dr. A. Breitenbachera v Kroměříži z tamnější sbírky. 9) Viz studii prof. Dr. Kvidona Adlera: >Zur Geschichte dar Wiener Messkom, osition=. Studien zur Musikwissenschaft, IV. Beiheft 1916, str. 31. 43 | ||||
|