|
| ||||
| ||||
|
CYRIL
Roč. 58- v jejich dramatech vyslovenou v stále nových a nových variantech, ba mohli bychom říci, že je heslem všech jejich moralisujících her a veškerého jesuitského cítění. Aby myšlenka na smrt nevymizela, malovali svého řádového světce, sv. Františka Xaverského, na smrtelném loži. Na jednom z obrazů vznáší se sice světec k nebesům, avšak pod ním umírají lidé morem. Ono Memento mori« je také zdůrazněno v t. zv. kapli dušiček v kostele sv. Ignáce, jejíž bohaté štuky jsou složeny ze samých lebek, kostí, lopat a křížů. Nad kaplí vytrubují andělé povel k poslednímu soudu. Tento pak jest zobrazen freskem v klenbě kaple. Nemálo přispívala k asketickým názorům tehdejší doba svými útrapami válečnými a morovými ranami v r. 1665 a 1680. Jesuiti se smrti nebáli, 24 se jich hlásilo v Praze k službě u nemocných, 23 z nich zaplatili svou obětavost životem. Týž heroismus ukázali při práci misionářské; přes stále docházející zprávy o ukrutenstvích, spáchaných na misionářích, vždy zase postavili své lidi k dopinění řad obětavých spolubratří, lidi, kteří mučednickou smrt přímo si přáli. Jesuiti byly virtuosové smrti. Vedeni snahou dobýti světa pro křesfanství, i tuto myšlénku vyjádřili v uměleckých d)lech. My starší ještě pamatujeme Brokofovo sousoší na Karlově mostě: sv. Ignác stál na zeměkouli a personifikace čtyř dílů světa mu asistovaly. Zeměkoule bývá v jesuitskéch chrámech zobrazena v plamenech, čímž mají býti znázorněna slova Kristova: »Přišel jsem oheň pustit na svět, což jiného chci, leč by byl roznícen?, Sv. Ignác a jeho učedníci si chtěli podmaniti svět, sv. Ignác je heros a proto jet obklopili na jeho kostele na Novém Městě pražském svatozáří kolem celého těla, tedy okrasou, která do té doby směla zdobiti jen Matku Boží. Proto se vedl o onu svatozář dlouhý spor, avšak Jesuiti zvítězili. Vždyf byli nejen dobrými theology, ale i právníky. Dobytí světa misionářskou činností se jim sice podařilo, avšak dobyli světa pro sebe svým věděním. Žasneme nad jejich sečtělostí, když třeba jen listujeme v textech oněch školních her. Co je tu citátů z římských klasiků, z antických a středověkých filosofů! Museli býti výbornými učiteli a hledanými společníky. Tyto vlastnosti postřehla v prvé řadě šlechta a panovnický dům a proto je učinili svými důvěrníky. Jesuité pracovali se zdarem zajisté proto, že měli oporu v nejvyšších kruzích. Čteme-li některou jejich yhistoria domus,- do-vídáme se, že šlechta byla u nich denním hostem. Slechta jim dávala svůj dorost k výchově, šlechta je podporovala četnými dary, odkazy a nadacemi. Tímto stálým stykem byli nuceni, osvojiti si noblessu a etiketu svých příznivců, což konečně při jejich vzdělání bylo věcí téměř samozřejmou. Tímto, poněkud dalším výkladem zjistili jsme 3 vlastnosti Jesuitů, které zračíce se v jejich umění, jsou nyní vysvětleny: jsou to přísnost, monumentálnost a elegance. Všichni, kdož s Jesuity se stýkali, absolvovali je v sobě větší nebo menší měrou, nejdokonaleji zajisté ti, kteří u nich trávili studentská léta a dostali se později k takovému postavení nebo povolání, kde mohly ony prvky vystupovati na venek, na př. kdysi Michna a skoro 100 let po něm Zelenka. U Michny najdeme jen přísnost a monumentálnost, nebof ovzduší, v němž nalezl svoje živobytí, učinilo z rozeného vladyky demokrata. Proto nehonosí se jeho díla, alespoň ona, doposud prozkoumaná, nějakou vybroušenou elegancí, za to mají jiný cenný prvek: lidovost. Slyšeli jsme, zmínivše se o P. Tolarovi, že lidovost je vlaztně jen reakcí jesuitského konservatismu proti prázdnotě italské melodiky. Jinak se má věc u Zelenky. Zelenka stal se hudebníkem v nejvyšších kruzích, a tím také jeho hudba svoji aristokratičnost ještě prohloubila. Vždyf hned nebo brzo po odbytých studiích nalézáme jej ve službách svob. pána Hartiga. Jedná se asi o Josefa Ludvíka Hartiga, chváleného pianistu a protektora první hudební akademie pražské. Šlechta jevila tehdy pro hudbu největší zájem a opatřovala si novinky pro své domácí kapely přímo z Italie. Hartig byl asi zvláštním ctitelem Lottiovým, nebof jednak máme zaručenou zprávu, že dal provozovati jednu ze niší Lottiových u Jesuitů na Starém Městě pražském a sledoval její provedení z partitury, jednak jsou 3 Lottiho skladby, dnes v kapitulní knihovně, označeny jako dar ze sbírek rodiny Hartigů. Tento zájem Hartigův o Lottiho a zaměstnání Zelenkovo u Hartiga svádí k předpokladu jakési spojitosti: bud byl Zelenka rádcem pro pořízení skladeb, anebo, vycházel-li impuls od Hertiga samého, pak mohl zde Zelenka vniknouti do děl místra, jenž na poli hudby církevní jest jedním z obnovitelů klasické polyfonie a jehož ryzí styl s vzornou kontrapunktickou prací musel se zdáti ideálním tomu, kdo byl školen našemi skladbami domácími. Ostatně nepsal Lotti vždy v takovém čistém stylu, který bychom mohli naznačiti (sit venia verbo) popa lestrinovským, nýbrž má také skladby, ve slohu benátské školy >in stylo mixto,« který naší domácí tvorbě sloužil za vzor. Tento duševní styk Zeler.kův s Lottim vedl brzy po tom k styku osobnímu; jak se to stalo, uslyšíme ihned. Zelenka opustiv službu pražského kavalíra, dostal se nyní dokonce do služby dvorské, 44 | ||||
|