|
| ||||
| ||||
|
Rok 1932. CYRIL
kostele v Dráždanech církevní hudba katolická za stávajících poměrů své oprávněné místo, musí opět získati svou bývalou důstojnost náboženské povznesenosti a vroucnosti, již skoro docela už ztratila. Papež Marcel chtěl v XVI. století hudbu z kostela docela vymýtiti, protože tehdejší scholatisticky spekulativní směr ohrožoval vroucnost a zbožnost náboženského projevu. Palestrina zachránil hudbu od vyhnanství, poněvadž hudbě církevní propůjčil opět výraz. jenž jest jí nevyhnutelný. Red. S t a u b poznamenává tady ovšem, že Wagner prý by v tomto názoru na omylu. Palestrinova d la, jakož i díla jeho školy a vůbec díla jeho století jsou představitely výkvětu a nejvyšší dokonalosti katolické hudby církevní: jsou psána jen pro přednes hlasy lidskými. První krok k úpadku pravé hudby chrámové byl učiněn přičleněním orchestrálních nástrojů. )ím a dále stále volnějším a samostatnějším užíváním nástroiů vnucovala se náboženskému výrazu smyslná výzdoba, jež hudbu církevní na nejcitlivějším místě ranila a jež, vykonávala nejškodlivější vliv na zpěv. Virtuosita instrumentalistů vyzývala přímo k stejné virtuositě zpěváka a netrvalo dlouho a do chrámu se vedral světský vkus operní. Jisté věty svatého textu, jako Christe eleison byly přímo značkovány jako stálé texty pro operní arie a k jejich přednesu byli povoláváni do kostela zpěváci vycvičení podle italského vkusu. Do toho období, kdy tento naprosto špatný a znesvěcující směr se stal panujícím, spadá zřízení katolichých služeb Božích v Dráždanech. S tohoto stanoviska vycházejíc, nabývala církevní hudba v dráždanském katolickém dvorním chrámě více a více půdy a v tomto světském směru se vyvíjela. Od té doby, co chrámová hudba zavedením orchestrálních nástrojů utrpěla všeobecně na své ryzosti, skládali totiž přes to největší skladatelé svých dob kostelní skladby, které samy o sobě a samy pro sebe mají neobyčejnou uměleckou cenu ; k ryzímu slohu chrámo vému — ovšem také tato mistrovská díla nenáležejí. Jsou to absolutní musikální umělecká díla, jež jsou sice zbudována na náboženské základně, jež se však hodí daleko spíše k pro-vádění v duchovních koncertech než v kostele při bohoslužbách, obzvláště též k vůli svému velkému časovému rozsahu, jenž i provádění děl Cherubiniho, Beethovena atd. při bohoslužbách naprosto brání ... Hlas lidský, bezprostřední nositel svatého slova musí míti v kostele přednost a ne instrumentální výzdoba nebo dokonce trivialní vrzání na housle, jaké nalézáme ve většině nynějších našich kostelních skladeb. A má-li se hudba chrámová vrátiti opět ke své původní čistotě, musí ji opět jen hudba vokální docela sama o sobě před-stavovati. Pro doprovod, jenž se zdá býti jediné potřebným, vynalezl křesfanský genius důstojný nástroj, jenž v našich kostelích má nepopíratelné místo, Tímto nástrojem jsou varhany, jež způsobem co nejdůmyslnějším spojují velikou rozmanitost zvukového výrazu, vylučují však ve svém základě jakékoli virtuosní okrašlování v přednesu a nestrhují k sobě rušivou pozornost smyslovým drážděním. Pro vytvoření silného sboru pěvců na místě orchestru hodí se znamenitě místo vykázané ve zdejším katolickém dvorním dómu, a dojem jeho přednesu jest v této budově jistě neobyčejně krásný a povznášející, v budově to, jež jest svou akustičností co nejvíce na prospěch hlasu lidskému klidně se v;nícímu. Zivel instrumentální svou neklidností má škodlivý vliv na sluch a tím také na porozumění hudbě, nebof mimořádně se rozvíjející zvuk dojem sluchový rozrušuje a jako dissonanční působí. Z těchto řádků a mezi řádky lze leccos vyčísti, nač není potřebí zvlášf upozorňovati. Wagnerovi netanuly ovšem na mysli — míní P. Staub — orchestrální varhany, nedávno ještě za moderní pokládané, jinak by se byl asi ve své chvále uskrovnil. Wagnerovi se jednalo tudíž o to, aby postavil na místě orchestru silný sbor pěvecký. K tomu ovšem potřeboval více sil; nebof ze dvou tuctů zpěváků dá se konečně vytvořiti velmi dobrý, ale nikoli silný, imposantní sbor. Pro soprán a alt užívalo se dříve jako solistů italských kastrálů, kteří nyní následkem mravnostních názorů doby docela vymizeli. Později užívalo se pro soprán a pro alt 10 až 12 chlapců; k tomu přistupovalo 14 hlasů mužských. Aby mohl býti zřízen značně větší sbor, k tomu účelu je nutno do sboru připustiti hlasy ženské. A pro toto dovolení, pro zrušení zákazu, jenž byl obsažen v katolickém vyznání víry a jenž v protestantských zemích s menšinou katolickou počet hlasů ve sboru velice omezoval, Wagner velmi dovedným způsobem se přimlouvá. Dodává krásně : -Zamýšlime tím celým zařízením toliko znovu vybudovati v pravdě povznášející, náboženskou hudbu chrámovou. 47 | ||||
|