|
| ||||
| ||||
|
CYRIL Roč. 58.
stupeň diatonické stupnice, velmi důležitý interval. I v chorálu tvoří měkké a tvrdé konsonance. K vniknutí v podstatu chorální intonace jest její tvoření a rozpoznávání první a nezbytnou podmínkou. Charakter intonované quinty v liturgických písních vatikánského graduále znamená vždy a v každém ohledu nejsilnější emoce na lidská poslouchající srdce. Tvoří nejvyšší, superlativní gradaci dojmovou v celé tonální ekuméně intonované solmisace. Jako mramorová inkrustace je ideálem lepší stěny, tak quintový interval v melodice gregoriánské písně je melodická dekorace vysoké kvality, dekorace, která se odlišuje svou vznešeností od obyčejností jiné intonace, která je vždy něčím svátečním, přepychovým, co lze užíti jen tu a tam. Má representativní nuance slavného i smutného rozpětí. Anatomii jejího hudebního i ontologického krásna určuje liturgický text s jeho myšlénkovou intensitou a objektivní estetická hierarchie, soudící vždy zjevně a zřejmě na výraz vzoru posuzovaného objektu. Nemluvíme tím o nějakém quintovém dogma, chráněném anathématem vkusu. Vkus není možno definovati pro jeho delikátní a téměř tajemnou mohutnost, multiplikovanou apercepcí dojmovou, ani jej nemůžeme náležitě zkoušeti nějakým posudkem nebo říditi urči-tým měřítkem. Proto tedy také nemůžeme — a není toho ani třeba specifikovati nějaký zákon vkusu, legalisovaný do všech podrobností. Zvláště ne v hudbě, kde hudební vkus je něco nejtajemnějšího. Quintový interval z estetického stanoviska působí v tónové apercepci asociacemi velmi prázdných dojmů, jako unavené procitnutí, fantom milenky nebo temná lícha. Fluidum vůně a myšlénky mu dává text, ona tajemná šfáva, »teplá krev«, život. I v písních gregoriánského chorálu. Zde essence quinty je jemněna textem liturgickým, mimoobyčejným, bohoslavným, textem, jenž je tu resonančním nástrojem zpívané melodie, která někdy spaluje ret, jindy je slavná jak zrudlé zlato fresky. Emocionálně cítěný reflex prochází při tom pokojem srdce, prohřátého čistou dominantou Bohochvály a smutkem nebo radostí kajících hábitů. Jen si zazpívejme v graduále některé quinty, když na oltáři otevře se misál. Na příklad Gaudeamus v introitech mariánských svátků: a 0 ~ ^ r Gau - de - a - mus etc. Jaký je to radostný signál do dráždivého ticha vigiliemi očekávaných svátků. Jak zrychleným pulsem tepe na žhavou krev. Jak se pak melodie s šuměním šíří, jako z věčných dálek, v triumfech táhne, v ozdobě a vůni chrámových interieurů za rytmických ceremonielů liturgického mysteria v incensech lásky a díků. Quintový radostný interval dal tohle tempo. Podobně v offertoriu druhé neděle post Epiphaniam : ^ r r J u - bi - la - te etc. V tomto případě quintová intonovaná jubilace hází v melodii jásavá echa při druhém opakování slova : jubilate, znějícím v architektonicky subtilních prodloužených touhách a hlaholně jubiluje na zlatých strunách neumdleným rytmem a žárem, jakoby do únavy chtěla poslouchati odpovědi na naše zazáření zraků při objetí myšlének : venite et audite et narrabo vobis. Ještě v melodii těchto slov resonuje počáteční quinta jásotem nadějí. Nebo quintová intonace introitu neděle III. in Quadragesima: VII. M O - cu - li me - i Kdo zná text tohoto mešního formuláře, pozoruje, s jakou něhou do neviditelných kon- 66 | ||||
|