|
| ||||
| ||||
|
CYRIL Roč. 58.
_Dr. E. TR OLDA O skladbách J. D. Zelenkových, jmenovitě o jeho melodramatu d e s. V e n c e s 1 a o. (Příspěvek k dějinám české církevní hudby z počátku XVI[[. stol.) (t okottčení) lle funerálních a postních skladbách vystupuje individualita jednotlivých skladatelú nejméně na venek, což je podmíněno textem, jenž vzbuzuje u každého skorem stejnou náladu. `Oproti tomu poskytují skladby, které svým textem nevnucují skladatelům určitou náladu, ,pro posuzování individuality skladatelovy daleko vhodnějšího materiálu. Tím jsou na př. litanie. ;Proto poznáme již při pouhé prohlídce katalogu K. M. themata litanií č. 3. a 4. jako vřímská« dlouhé noty, často s. tonovou repeticí, malé melodické kroky. Jsou to pravá themata starého a capella-stylu a skladby také bývají bez průvodu anebo s průvodem smyčcového kvarteta, patrně jen k sesílení vokálních hlasů. Themata toho druhu mají: Litanie loretánské č. 3. a 4. Ave regina č. 1., Salve regina č. 6a, Sub tuum praesidium č. 1. a 6., Asperges, Žalmy pod č. 9., 12. a 22. a některé hymny. Přes to nelze říci, že by byla některá Fuxova skladba sloužila Zelenkovi jako vzor, jehož znaky by byl Zelenka na svou skladbu přenesl, poněvadž litanií v římském stylu Fux vůbec nemá, z 22 Ave regina má Fux 4 v a capella stylu, Zelenka pouze 1, a tu ještě s doprovodem a pod. Také zasluhuje po-všimnutí chorální intonace, kterou zahajuje Fux jeden ze svých hymnů. U Zelenky máme 4 takto zahájené hymny, jenže ve 3 případech je použito stejného chorálního motivu. Po stránce obsazení poznali jsme shora 2 mše, při nichž jsou předepsány 4 trubky; totéž je při Missa purificatior,is, 1Viisa D Xaverii, při Te Deum č. 2 a při hymnu Veni creator. U Fuxe jsou 4 trubky výjimkou ve mši brevis solemnitatis (Kdchel č. 4), ve mši Sancti Spiritus (Kdchel č. 38.) a v Te Deum z r. 1704 (Kdchel č. 271?. V tom směru nemusil Zelenka se opírat o Fuxe, spíš se jedná u obou o archaismus, pro který skýtají díla z konce .XVII. stol. (Albríci, Vinc. Fux a jiní) dostatek příkladů. Až dosud jsme všecky zjevy v skladbách Zelenkových, pro které nemáme v domácí tvorbě obstojných případů, vylíčili tak, že čtenář by si je vysvětlil jen spojitostí s Fuxem. Tento úsudek by byl přec jen poněkud ukvapen a hleděli jsme mu proto předejít tím, že jsme mluvili o thematech =římských», nikoliv nfuxovských•. Taková římská= themata má totiž také Lotti, je ale velice nesnadné, najíti v nich takové charakteristické znaky, že by bylo lze na první pohled rozeznat, máme-li před sebou thema Lottiovo, či Fuxovo. Proč? Jednoduše z toho důvodu. že jim schází subjektivita, nebof jedná se o recepci nebo doznívání starého umění, odumřelého nebo odumírajícího, 'které nemá již v sobě síly k vytvoření něčeho nového. Epigoni takového umění, jehož vývoj jest ukončen, čerpají z bohaté studnice starých motivů, nemohou ale ze sebe vytvořiti nových, poněvadž ztratili kontakt s myšlenkovým podkladem, z rěhož ono umění vy-rostlo. V tom směru by mohly jestě nanejvýš rozhodovati činitelé vnější: v Římě to byla kontinuita, přenášená z učjtele na žáka, v Benátkách snad ještě jakési spojení s Římem, ve Vídni už jen spojení s Benátkami, tedy umění periferální, čerpané z druhé ruky. Skladby Lottiovy stojí proto svému pravzoru teritorielně i národnostně blíž, než Fuxovy, nebol u Fuxe rozhodoval jen zájem o polyfonii, zájem, který se datuje u Němců již z dob rozkvětu nizozemské školy (Agricola, Isaak, Senfl). Proto stojí skladby, jako na př. ona 2 .slavná DCrucifixusa Lottiova') římské škole blízko, našemu cítění ale daleko a český skla-datel Zelenka musil míti víc porozumění pro renaissanci Fuxovu, než Lottiovu. Jen že ani Lotti nebyl vždy a všude tím skladatelem renaissančním, nýbrž komponoval také ve slohu benátském,') in stylo mixto, a byl skladatelem italských kantát a oper, jež gravitují k stylu homofonnímu. Zda-li a jak daleko lze hledati ztyčné body mezi Lottim a Zelenkou, uvidíme v dalším postupu naší studie. Ve Vídni působil od 1. ledna 1716 dvorní místokapelník Antonio Caldara, jenž má s Lottim mnoho společného, snad proto, že oba byli žáky jednoho a téhož mistra, Le- s) Viz Musica sacra v Edition Peters, sv. I., str. 41 a nás]., kde jsou otištěny celkem 4 skladby. 2) Jako příklad uvádím graduale >Domine si exurgent adversum me castrac v Státní konservatoři v Praze; jest to hladce provedená fuga se stálou protivětou. Hlavní thema najdeme u Černohorského, ve fuze ,Quem lapidaverunt=, protivěta je chromatická. 68 | ||||
|