|
| ||||
| ||||
|
CYRIL
Roč. 58. střední lodí k oltáři do choru. Pak přichází ke trůnu, odkládá Cappa magna, mozzetu atd. a umývá si ruce. Odkládá tak vše, co upomíná na svět a na světské postavení, na úřad prelátský. (Cappa magna podle pojetí církevního není nic liturgického, nic posvátného, nýbrž toliko světské nádherné roucho.) Odívá se v roucho liturgické, které jest korunováno mitrou a dostává pastýřskou hůl do rukou. Jest nyní jen pastýřem a nejvyšším knězem. Tou měrou pak, jakou v choru smí-li se tak říci; pontifex jest odsvětšfován, mělo by býti patrné i na hudbě zduchovněné. Orchestrální nástroje, jejichž zvuk příliš upomíná na svět a na světské popudy, měly by umlknouti a jen lidský hlas a varhany měly by se ujímati slova. Instrumentální závěr může doprovázeti odchod pontifikův, tvoře tak přechod z chrámu do světa. Dále: Užití nástrojů při pobožnostech mimoliturgických a to odpoledních i večerních neprohřešuje se ani proti znění ani proti duchu církevních zákonů. Lze si také představiti, že může býti provedeno schopnými sbory jednou nebo dvakrát v roce větší, náboženské sborové dílo s orchestre;n a to v kostele, na příklad v pozdních hodinách odpoledních; nikoli jako koncert nýbrž jako jakési hudební kázání, jakým jest na příklad kázání postní. Jmenuji jako příklad, Magnificat od Bacha, části z Bachova vánočního oratoria, Lauda Sion od Mendelssohna, velké orchestrální mše Brucknerovy, též Transitus animae od Perosiho. Rozumí se, že by dozorci chrámoví nedovolovali pobíhání po chrámě. (To by mělo býti zavedeno i při liturgických službách Božích!) Svíce hoří na oltáři. Jakmile dozněly poslední akordy takové skladby, měl by kněz po tichu přistoupiti k oltáři, a otevříti tabernakulum, aby Nejsvětější Svátost všem se stala viditelnou. A všichni by měli setrvati několik okamžiků v klanění se Pánu a Spasiteli, aby byl utvrzen dojem, který v duši vyvolalo ono hudební kázání. Všichni pak domů odcházejí v sobá soustředěni a ve své nitro obráceni. Předpokládám ovšem, že při takových mimoliturgických slavnostech provozovány by byly jen skladby umělecky cenné a chrámu hodné. Dále, že návštěvníci kostela, zpěváci i hudebníci chovati se budou tak, jako v kostele a ne jako v koncertě nebo v divadle. Musí býti prodchnuti náladou kostelní. Posléze, že právě v tom, kde církev ponechává větší pole působnosti, pokyny biskupovy budou co nejpečlivěli a co nejsvědomitěji zachovávány. 0 těchto mimoliturgických možnostech hovořím však s největší úzkostlivostí a co nejzdrženlivěji. Nebof za prvé týkají se tyto možnosti jen několika málo, zvláště schopni ch sborů. Mimo to skrývají v sobě tyto možnosti, jakkoli svůdnými a rozkošnými na první pohled se jeví, povážlivé nebezpečí. První spočívá v tom, že přípravou na takové mimoliturgické hudební výkony do pozadí se zatlačují náležitá nastudování obyčejných nedělních a svátečních mší. Druhé nebezpečí vězí v tom, že pobožnost se přese všechno stává koncertem. Třetí, snad nejvč-tší nebezpečí hrozí tím, že takovými prováděními skladeb, zvláště cítí-li posluchači a hudebníci s chorálem jen povrchně, aniž by se s ním niterně stotožňovali, smysl pro povznášející liturgii, který bychom rádi pěstovali, se ubíjí. A tím bychom v pravdě špatně pinili přání církve. Takto hudbu církevní prováděti lze asi jen v klášteřích, poněvadž zde účinkujícím náboženský život jest povoláním a jakékoli vybočení by muselo býti daleko vzdáleno. Mnozí tváří se k těmto požadavkům jako vzdorovité děti. Nemůžeme-li jim dopřáti dortu, jakého si přejí, postaví si hlavu, a vyrazili by matce i chléb s máslem z rukou. Tak mně říkali někteří: % Nesmíme-li hráti orchestrální mše, pak odstraňte také varhany=! Takový požadavei{ přestřeluje. Nebof varhany výslovně jsou dovoleny a doporučeny, nejen trpěry. 0 varhanách hovoří Constitutio jako o čemsi vznešeném. =Církev má< tak se praví, »svůj pravlastní, tradicí posvěcený nástroj, varhany. Varhany pro svou nade vše vynikající sílu a majestátnost byly uznány za důstojny, aby byly zasnoubeny s úkony posvátné liturgie; ony doprovázejí zpěv nebo dávají prouditi utěšujícím harmoniím tam, kde chor mlčí ....~ (Č. VIII.) Podobná slova nebvla ještě nikdy vyslovena o orchestru, co kdy papežové o církevní hudbě promlouvali. O orchestru dosud žádný papež neřekl, že jest to pravlastní tradicí minulostí posvěcený »nástroj církve, že by byl hoden zasnubovati se s obřady posvátné liturgie. A to právem. Nebof orchestr, to nejsou varhany a varhany nejsou orchestr. Jest pravda, že v nové době jest pýchou mnohého varhanáře a varhaníka, dosíci na varhanách jednotlivých hlasů orchestru a že se velice nad tím mrzí, nemohou-li docíliti hlasů smyčcových nástrojů. Ale i od takových nápadů se nyní ustupuje, a uznává se, že ideálem pro varhany není státi 84 | ||||
|