|
| ||||
| ||||
|
CYRIL Roč. 58.
I. A f e r e s e vzniká vynecháním not nebo celých neumových skupin v některém úpiném melodickém typu. Nazývá se a f e r e s í, vynechá-li začáteční noty nebo neurnové skupiny ; s y n k o p o u, vylučuje-li střední neumy; a p o k o p i í týká-li se vynechání závěrečné neumatiky. II. P r o s t h e s e připojuje noty na počátek neumových jubilací; e p e n t h e s e je assimiluje ve středu těchto útvarů; e p i t h e s e v neumových závěrech. E p e n t h e s e má mimo to sama některá specifika : a) e p e n t h e s i p e n u l t i m a, vznikající před na-stoupením krátkých předposledních slabik; b) a k c e n t o v a n o u e p e n t h e s i, kde akcent nepadá na neumovou skupinu předcházející některé předposlední slabice, nýbrž z důvodů rythmických zpětně na některou epenthetickou notu; c) e p e n t h e s i r e c i t a č n í, kdy je vlastně celý tenor epenthesí ; d) e p e n t h e s i e u f o n i c k o u čili spojovací, kde noty lépe spojují slabiky s melodickými celky a neumovými aggregáty; e) e p e n t h e s i 1 i q u e s c e n t n í, mající týž význam jako noty liquescentní. (Srov. Paléographie musicale, Solesmes, T. II., 72). III. S y n e r e s e stahuje skupiny dvou nebo více not nebo neum na jedné slabice, které pravidelně bývají zpívány nad různými několika slabikami; k r a s i s je smíšení poslední noty jedné skupiny s první notou skupiny nebo neumy následující a je proto jakousi formou gregoriánského pressu; e 1 i s e nemá zvláštní velké důležitosti v intonaci liturgického zpévu. Uvádíme ji proto, že jí lépe určujeme jisté varianty manuskriptů. Stává se totiž často, že se potkávají dva stejné vokály ve tvaru jednoho slova (na př. testimoiis), nebo mezi dvěma slovy (te e.ispectant) a dávají notatorům v manuskriptech možnost vy-nechati elisí druhou notu nad týmž vokálem, kdykoliv je tato intonačně a solmisačně stejná. Víme také, jak staří notatoři téměř zásadně píší K y r i e~l e i s o n. IV. D i e r e s e je dělení a rozdělování jedné neumatické skupiny na jednu nebo více slabik ; tedy opak synerese a krase. Ovšem že elasticita chorální melodie má tu svoje pravidla, zákony a hranice. Operování s dieresí vyžaduje obzvláště mnoho opatrnosti, přede-vším v dělení neumových skupin nebo melismatiky. Liturgičtí komponisté a kantoři často si tu dovolují značných přehmatů. V. Záměna neboli v a r i a c e podkládá některou notu na místo jiné druhé. Analyse našeho problému klassifikace v hudební fraseologii gregoriánského repertoria ukázala nám mnoho pro tonální a rytmická pravidla chorální gramatiky. Chorál má skutečně vlastní gramatiku a bylo by dobře, kdybychom mohli u každé podobné modifikační kapitoly přinésti také několik notových příkladů. Snad jednou postupem času budeme tak moci učiniti. • • Doc. dr. R O 1T UALD R. PERLÍK Vánoční oratoria Jana Lohelia Ohlschlgela. (Předneseno v rozhlase dne 25. prosince 1932.) Ijest z dějin české hudby s dostatek známo, že umělá hudba u nás ve stol. XVIII. stála jednak ve službách šlechty, jednak ve službách katolické církve. V 18. století je to tedy vedle šlechty katolické duchovenstvo, jež horlivě podporuje hudbu a to opět v první řadě duchovenstvo klášterní, které hudbu nejen že horlivě podporuje, ale i prakticky pěstuje. Kláštery katolické jeví se nám tedy v 18. století jako druhé důležité ohnisko vedle šlechtických zámků, kde hudba umělá dochází tak intensivního pěstění. Není snad kláštera českého v té doby — af již náležel tomu neb onomu řádu — kde by nebylo možno pro toto tvrzení mé nalézti dokladů. Tak je tomu přirozeně i na Strahově, onom Strahově, jenž v ohledu kulturním dovedl se povznésti nade všechny kláštery če3kých zemí a nedá se ani mysliti, že by nevynikl proto i v ohledu hudebním. Probíráme-li se hudební minulostí kláštera Strahovského, potkáváme se s mnohými zajímavými osobnostmi. Mezi těmi však nesporně vyniká v 18. stol, postava Jana Lohelia Ohlschl igela. 112 | ||||
|