|
| ||||
| ||||
|
CYRIL
Casopis pro katolickou hudbu posvátnou a liturgii v Ceskoslovenské republice ROČNÍK LIX. LEDEN-ÚNOR 1933 ČÍSLO 1-2. Dobroslav Orel: Vícehlas v Cechách do XVI. století. Vývoj jednotlivých slohů vícehlasu jde v Čechách po stopách vývoje světové-ho a liší se jen v užití forem a v časovém rozpětí. I v Čechách spadá vícehlas do dvojí velké oblasti, do t. zv. ars antiqua (umění staré) a ars nova (umění nové). Árs antiqua. V různých formách starého umění (ars antiqua) lze stopovati heterofonní prvky, které se vyskytují jako organum, déchant, gymel a fauxbourdon. Organum purum, čisté, organální věty v paralelních kvartách nebo kvintách se nevyskytují samostatně ani v českých rukopisech, jak již ostatně konstatoval podle cizích rukopisů Riemann. Lze jen mluviti o organálním vedení hlasů, kde převládají vedle jiných intervalů paralelní kvinty a kvarty, a to nejen v diafonii, nýbrž i v tříhlasém a čtyřhlasém motelu. Ani déchant s postupy protipohybu od kvinty k oktávě není nikde v původní formě, nýbrž sledy těchto intervalů se střídají s jinými. Pravidelnější gymel, souběžný postup hlasů v terciích a fauxbordon jako sled sextakordů. Organum, déchant, gymel a fauxbourdon patří jako primitivní druhy improvisovaného vícehlasu do rodu conductus. Vůdčím hlasem u těchto skladeb jest bud chorální melodie, nebo mensurální píseň. Vedlejší průvodní hlasy mají ve skladbě syrrytmické trvání tónů a totéž tempus jako cantus firmus, jestliže za-čínají, postupují a končí v témže modu. Vedlejší hlasy jsou však někdy v poměru k hlavnímu hlasu též heterorytmácké, tvoříce k němu průvod v kratších notách na způsob imitace nebo bez ní. Tento druh vícehlasu jest již přípravou k ars nova. Jindy opakuje tutéž melodickou frázi jeden hlas po druhém, což jest jen pouhé opakování nápěvu, nikoliv tonální ani reální imitace. Nebo přejímá po tenoru pokračování melodie vedlejší hlas, diskant. Tím vzniká hoguetus. Heterofonní ráz v diafonii se jeví tím způsobem, že k vůdčí melodii byl improvisován druhý hlas bez užití teoretických pravidel. Všichni zpívali a hráli zásadně v jednohlasu, nebo v oktávách. Jen v několika konečných taktech hudebních frází opustili někteří zpěváci nebo hráči melodickou linii a odchýlili se od ní v různých figuracích, triolách a disonujících intervalech, aby na konec se vrátili a s ní splynuli v oktávě nebo v jednohlasu. Některému pěvci se nelíbilo totiž zpívati neustále totéž, co zpívali druzí, tu a tam vybočil. Heterofonní vedení hlasů se jevilo také v tom, že k tenoru v dlouhých notách zněly v dutém hlasu, at zpěvním nebo instrumentálním, neustálé varianty v různých intervalech, .v sekundách, septimách, nonách, beze všech pravidel a beze vší přípravy. Hudec okoroval v průvodním hlase vůdčí nápěv, čímž vytvořoval nápěv nový, bohatý na shluky tónů, jak to činí dudák, provázející lidového pěvce. Třetí druh heterofonie se nespokojoval diafonií a přibral další průvodníhlasy. Diskantující hlasy byly sice složen y podle pravidel kontrapunktu v pomě- | ||||
|