|
| ||||
| ||||
|
Emil Trolda : Kapitoly o české mensurální hudbě.
1. JAKUB MARŠÁLEK Mluvíme-li o českých mensuralistech, tane nám na mysli Jan Trajan Turnovský, Jiří Rychnovský a snad ještě Jan Simonides Horský. Méně známi jsou Pavel Sponcopaeus Jistebnický, Jan Stephanides Peldřimovský, Jan Alauda Klatovský a Jiří Tachovský. Avšak těmito jmény není řada našich skladatelů vy-čerpána; bude naší snahou na tomto místě postupně podati výsledek našeho nejnovějšího badání a tím rozmnožiti počet českých mensuralisfů. Pro dnešek vybrali jsme si jednoho, snad nejstaršího z nich, Jakuba Maršálka. O jeho životě nevíme zatím nic, jedině z lafinisovaného jména jacobus Marchio sociorum" soudíme, že byl mužem, humanisticky vzdělaným a že náležel ně-kterému bratrstvu literátskému. Domněnku, že byl učitelem na některé partikulární škole, nebylo lze zatím potvrditi, ačkoliv osoby jménem Marchio se mezi učitelskými osobami z konce XVI. stol. vyskytují.1 Nedostatek zpráv o životě Jakuba Maršálka jest ale vyvážen objevem několika jeho skladeb. Nalézají se v rkp. A V 23 děkanské knihovny v Rokycanech. Tento rukopis pozůstává dnes ze čtyř hlasových svazků bez titulu a bez označení kvality hlasů.Na předsádce jed-noho svazku jest letopočet 1569; toho roku byla sbírka započata, avšak byla stále doplňována a poslední skladba je datována až rokem 1625. Jest zde celkem 19 skladeb: 16 mší a 3 motetta. Zastoupeni jsou: Clemens non papa, Johannes de Bachi, jachet, Crequillon, Maršálek, Orlando di Lasso a Giov. Cavaccio, 8 skladeb jest anonymních. Jméno Maršálkovo nese 5 skladeb, a sice: 1. Officium Nativitafis Christi, 2. Officium Resurrecfionis Christi, 3. Officium Spiritus Sancti, 4. (Motetfum) ejusdem autoris Spiritum emisit Dominus, 5. Officium Corporis Christi super Cibavif eos. Mše anonymňí a cizích skladatelů obmezují se na zhudebnění ordinaria, ač ne vždy úpiného, naopak v 7 případech schází Agnus (ačkoliv v originálu původně jistě bylo), v jednom případě Benedictus. Oproti tomu obsahují mše Maršálkovy vedle ordinaria (neúpiného) také části propria, takže zde máme: introit, Kyrie, Gloria, Alleluja s veršem a sekvencí, Credo, Sanctus, Benidictus. Agnus schází všude, ba mše 1. končí již sekvencí. Z propria chybí offerforium a communio všude. Credo jest silně zkráceno: jde až k větě ,cuius regni non erit finis" a odtud skočí hned na závěr ,et vitam venfuri saeculi amen". Ne-zvyklý je nám obrat ,et in unum Dominum nostrum`"; ve mši 2. se dodává k slovu ,natum" ještě vysvětlení ,non creatum non fnctum a mše poslední má dopiněk „per quem omnia facfa sunt ín coeíis et ín terrís"`. Nejnápadnější rozdíl od dnešního textu římsko-katolické liturgie jest způsoben četnými vsuvkami (tropy). Kyriamina „Kyrie magne Deus potentiae” (u mše 1.) a „Kyrie fons bonitatis” (u mše 3.) jsou dnes známa pouze podle názvů chorálních mší č. 5 a 2 vydání vatikánského, vsunutý text je nyní vypuštěn. Mše poslední má tropus „Jesus sacerdos”, známý toliko z husitského graduálu královéhradeckého a kolínského.s Kyrie mše 2. nemá Tropů, v Christe se ale pojednou ozývá citát slov Jidášových ,Quid vultis mihi dare...” a v následujícím Kyrie se zpívá „ó nevěrný Jidáši”. Tím se dostáváme k českým Tropům, jichž je ve mších Maršálkových několik. V Gloria mše 1. objevuje se píseň „Znamenej křesfan věrný”, v sekvenci 2. mše píseň „Pán Bůh všemohoucí” a „Hory se zelenají”. Velmi často se potkáváme fřeba jen s jednotlivými větami, na př. „nastal nám velmi veselý”, ,eja, radujme se", ,sesliž Ducha svatého" a pod. Credo nemá (až na 3 shora uvedené nepatrné vsuvky) žádných interpolací. Do Sanctus mše 1. zpí- t Srovn. Fr. Dvorský: Paměti o školách a Z. Winter: Život a učení na partik. školách. Ještě v době od 1657 do 1668 nalézáme jistého josefa Maršálka, kantora v LInhošti (F. Melichar: Monografie města iInhoště). s Vysoce důst. p. kanovníku Hynku Zahradníkovi, děkanovi v Rokycanech, vzdávám tímto uctivé díky za dovolení, že jsem směl po troje prázdniny na děkanství pořizovali si opisy hudebnin z tamní knihovny. 3 Dr. Orel, Kancionál Franusův v Cyrillu XLI. (1915) str. 149. | ||||
|