|
| ||||
| ||||
|
ze (prefaci, paternoster)2. Nějaký nedoprovázený zpěv není myslitelný v době 18. století. Jako téměř všechna díla vokální polyfonie, jako každé sólo, tak i gregoriánský chorál má vlastní accompagnement. Nejkrásnější sólo, zpívané bez generálního basu, znělo jako slovo bez myšlenky. Specialita hudby 18. století leží právě v akkordice. Vznikají nové nauky o harmonii, naproti tomu kontra-punkt je velmi zanedbáván. Ideálem této hudební periody není jen formální invence melodicko-kómposiční, ale i, a to skoro hlavně a především, harmonickoakordická. I harmonický průvod chorálu stává se prostě požadavkem doby. Chorál je pak dopřovázen i v adventě, quadragesimě a při requiem. Ceremoniale episcoporum toho nedovoluje. Smysl jeho zákazu je prostě ten, uchovati liturgické velmi vzácné stáří těchto usuelů, k nimž náleží i nedoprovázený gregoriánský zpěv chorální.' Ceremoniale episc. schvaluje doprovázení zpěvu při requiem, ve feriální dny adventní a quadragesimální „si musica adhibeatur”, t. j. když není zpíván gregoriánský chorál. Varhanní prae-, inter- a postludia, ale i tu zakazuje: ,Silent organa, cum silet cantus." Pro tato nařízení měla ale ovšem doba 18. věku málo porozumění.
Aby se předešlo hlasové únavě zpěváků, přednášely varhany liturgické melodie chorální střídavou alternací s chorem. V mezihrách, hraných varhaníkem při Gloria, Credo atd., nebyl tento vázán na patřičnou melodii chorální, nýbrž mohl volně tématicky nebo netématicky improvisovati, a toto improvisování zůstalo v užívání až do konce 19. stol. Mnozí komponisté, mezi nimi na prvém mís-tě sám Frescobaldi, vyd,ali pro tuto potřebu krátká preludia a fugetty. Alternace mezi chorem a varhanami má vlastně již starší dřívější praxi a Cerem. episc. ji dovoluje. Nazývá také foto suplování chorálního zpěvu varhanami vlastním termínem: cantare per organum. Ovšem že v poměru mezi chorem a varhanami platily předpisy v lib. I, cap. XXVIII: první versus, doxologie, melodické části, při nichž chor klečí, musí býti vždycky zpívány; symbolum nesmí býti kráceno, nýbrž úpině zpíváno. Ale i v tehdejších chorálních knihách, v nařízeních chorregentů i v různých lokálních ceremoniálech je liturgický zpěv „cum interposito organo” přesně určen.' Velmi podrobně a přesně probírají tuto otázku tehdejší chorální naučné knihy italské, na příklad Adriana Banchieriho, L'organo suonarino, V:mezzia 1605; G. Frezza, Il cantore ecclesiastico, Padua 1698; Stefano Tommasso Bandini, II cantore Crevemente instruita nel canto fermo e 1'org.anista nel rispondere al Coro, Firenza 1761. Každý chrám a každý klášter měl mimo to vlastní tradiční usuely, zvyklosti, jak je známe ze spousty varhanních předloh a archivních manuskriptů. Při requiem nebylo preludováno; nebylo-li zpíváno, pak se nehrálo ani na varhany. Gloria a Credo skoro všude a všeobecně nepočínalo zpěvem choru, nýbrž varhanní předehrou. K tomu ještě text Creda zřídka býval zpíván úpiný. Formulář mešního ordinaria byl zpíván asi následovně: 1. Kyrie varhany; 2. Kyrie chor; 3. Kyrie varhany. 1. Christe chor; 2. Christe varhany; 3. Christe chor. 1. Kyrie varhany; 2. Kyrie chor; 3. Kyrie varhany. Gloria: varhany; chor: Gratias agimus ... Fili unigenite, Jesu Christe; varhany; chor: qui tollis ... deprecationem nostram; varhany; chor: quoniam ... altissimus Jesu Christe; varhany. Sanctus: varh.; chor: Sanctus; varh.; chor: pleni... tua; varh.; chor: Benedictus ... Domini; varh. Agnus Dei: varh.; chor: Agnus Dei; varh. =' Srov. K. Walter, Beitr ige zur Geschichte der Choralbegleitung, Musica Sacra, Regensburg. 1899. — I. d'Ortigue, Dictionnaire liturgique... de plain chant, Paris 1853, art. Organiste. — M. Gebert, De cancu et musica sacra II. 186. — I u nás v Emauzích je tento abusus zvyklostí. Srov. J. Fr. Daube, Der Generalbass in drny Akkorden, Leipzig 1756. 4 Srov. A. Baumstark, Das Gesetz der Erhaltuzg des Alten in liturgisch hochwertiger Zeit; Jahrbuch fiir Liturgiewissenschaft VII. (1927). s Na příklad: Ceremoniale Cremifanense 1639, cap. „De organo et musica”. — Ceremoniale mon. Benedict. Congreg. Austriacae 1643, cap. „De organista et musices praefecto”. — Ceremoniale Cremifanense 1670, cap. „De officiis et festis in =muni”. G Dr. L. Sdhner O. S. B., Die Geschichte der Begleitung des gregor. Chorals in Deutschland, vornehmlich im 18. Jahrhundert, Augsburg 1931, 77 n. 8 | ||||
|