|
| ||||
| ||||
|
Všeobecné pravidlo, jak je žádaly synody a Cerem. episc., bylo, aby text melodické části, hrané pouze varhanami, byl alespoň potichu recitován.
Francouzští hudebníci 18. věku věfšinou kladou důraz na neschopnost samotného gregoriánského chorálu pro materiál harmonisační techniky a komposičního accompagnementu. Proto známý teoretik J. Lebeut ve svém ,Traité historique et pratique sur le chant ecclésiastique", Paris 1741, se vůbec ani nezmiňuje o chorálním doprovodu. Pro canfus planus není možna harmonie. Teoretik Rameau píše dokonce: ,Aussi ne voyons nous que des gens sans pout ... qui s'attachent vainemenf á former une bonne et agréable harmonie sur ces sortes de chants. Rameau uznává docela jasně, že neumatika gregoriánská je umění čistě melodické, vzniklé bez nějaké relace k harmonii. Kdyby skutečně chorál byl býval jako zpěv vznikl na basi harmonických principů, pak bychom byli bývali měli v chrámech ,un chant plus facile et coulant". Daleko otevřeněji a šíře se o tom rozhovořuje Rousseau, který označuje, jak známo, harmonii jako „invention gothique et barbare”, ve svém Dictionnaire de musique (r. 1767) pod heslem plain chant: ,Ces modes tels qu'ils nous ont été transmis dans les anciens chants ecclésiastiques, y čonservent une beauté de caractére et une variéfé d'affections bien sensibles aux connaisseurs non prévenus, it qui ont conservé quelque jugemenf d'oreille pour les systémes mélodieux établis sur des principes différents des nótres; mais on peut dire, qu'il n'y a rien de plus ridicule et de plus plat que ces chants plains accomodés á la moderne, prétintaillés des ornements de notre musique et modulés sur les cordes de nos modes." Až podnes v mnohých francouzských venkovských chrámech není varhan a společnost věřících zpívá gregoriánský chorál bez instrumentálního doprovodu, ideál, jakého se u nás nepodařilo uskutečniti ani Emauzům. Abusus „cantare per organum”, jaký zná liturgická praxe 18. století, našel by snad více ohlasu? Emil Trolda : Jiří Melzel. Předneseno v rozhlase dne 26. února 1933. Dne 28. září minulého roku byla odtud vysílána t. zv. mše svatováclavská českého skladatele Adama Michny z Otradovic, varhaníka jindřichohradeckého. Tím jsme seznámili naše posluchače s nejstarší dosud známou skladbou církevní XVII. století. V úvodu k této produkci snažil jsem se dokázati, že Michna jako skladatel není zjevem isolovaným, nýbrž že je vlastně článkem v nepřetržitém vývoji naší hudby. Nálezem styčných bodů mezi ním a dobou předchozí a následující nemá býti ubráno jeho velikosti, nýbrž má býti jeho zjev teprve vy-světlen. K vysvětlení jeho individuality dospěli bychom teprve, kdybychom moh-li prozkoumati všechna jeho díla, což ovšem jednotlivci zatím není možné. Jiná jest otázka, zdali Michna z domácích skladatelů jest jediný, jímž se spojuje propast mezi odumírající hudbou našich mensuralistů a hudbou skladatelů barokových. Také v tom směru uvedl jsem ve své přednášce tehdy několik jmen skladatelů, kteří se zároveň s ním uplatňovali. Dnes se konečně naskytla příležitost přivésti na program skladbu domácího autora, jenž, ač o dobrých 20 let mladší, po 20 let zároveň s ním zásoboval naše kůry svými skladbami. Jest to Jiří Melzel. Život Melzlův nebyl dosud nikým vylíčen. Jediný, jenž o něm podal kusé zprávy, jest Dlabač ve svém ,Kúnstlerlexikonu". Žel, že půl druhého sloupce, který Melzlovi věnuje, obsahuje skorem víc než polovinu otisků starších, málo významných pramenů, jež vychvalují bombastickým způsobem Melzlovu uměleckou zdatnost, celkem ale nepovídají nic positivního Podle toho narodil se roku 1624 v Horšovském Týně, stal se členem řádu premonstrátů na Strahově, řídil jako řádový kněz v době od r. 1663 do 1669 hudbu v kostele sv. Benedikta, kde také opafřil kůr novými varhanami a hudebnina- 7 Traifé d'harmonie, Paris 1722, 147. 9 | ||||
|