|
| ||||
| ||||
|
Zde máme ledy případ aferese jak initia, lak unisonové části tenorové.
Synkopa, první varianta aferetická, je velmi častá v gregoriánských melodiích. Vynechává uvnitř melodické fraseologie chorální bud jedinou notu, nebo celý agregát neumový, melismatickou skupinu tenorovou atd. Na příklad synkopa lenorová: Initium Tenor , `^ ^ ^ ^ ^ ^ • • ^ Si me - i non fue - rinf do - mi ná - l }i Salvum me SynkORe fác Dé - ul Eipokope (II, varianta aferetická) je vynechání jedné nebo. více závěrečných neum a vyskytuje se dosti zřídka. Ve skutečnosti má toto vynechání jednoho tónu nebo celé neurnové skupiny na konci melismatické kadence za následek jakési numerické i kvalitativní porušení rythmu a melodie. Porušené medianty 2., 4., 5. a 8. modu gregoriánského jsou nejlepšími příklady podobné apokope; užívají se, končí-li věta jednoslabičným slovem, nebo při slově hebrejském, jehož akcent je na poslední slabice. Na příklad v introitové psalmodii 5. modu: :e: Deo om - nis fér - ra sal - vum me fác fac sel - vum me V Beuroně, v Emauzích a v klášterech beuronské kongregace zpívají dnes způsob staré kadence C, v opatství cisterciáků v Mehrerau na Bodamském jezeře jsem slyšel na příklad takovou apokopovanou kadenci B, rovněž u benediktinek na Nonnberku v Solnohradě. Hned zde ale ještě připomínám, že tyto apokopované medianty (B) nejsou původní, alespoň jistě ne v psalmodii introitové a kommuniové: vyskytují se vel-mi zřídka v rukopisech 12. a 13. století. Z jakési úcty k neporušenosti melodické formy ostýchalo se ze začátku snižovati poslední akcent (C), jak to vidíme zřejmě v manuskriptech ze St. CCallen, Einsiedeln, Trevíru, Lipska atd., ba dokonce i v mnohých tištěných edicích, obzvláště v graduále z Le Mans (1529), v kterém je jinak dodržována věrně stará tradice. Tato skutečnost stojí také v dokonalé harmonii se vznikem a stylem prvních komponistů. Jistě že tito kladli velikou váhu na akcent, ale opět jisto, že také si všímali dané melodie a rythmu. Jejich hudební smysl byl delikátně tříbený a skoro graciésně jemný. Konečně připomínám, že každá melodická operace, která přivádí o jednu no-tu nebo celou neumovou skupinou rozšířený a prodloužený chorální typ na je-ho normální formu, není ještě apokopií. Tak na příklad v následujícím případě melismatická kadence A dostává ve variantě B na konci ještě jednu notu, poněvadž text končí proparoxytonem: A pravidelná kadenc B apokopovaná C stará 32 | ||||
|