|
| ||||
| ||||
|
A proto nebrojme proti chorálu, „nezamýšlejme se nad jeho propagací u nás”, nýbrž radostně se ho chopme jako vítané výpomoci při dnešním ubohém stavu zpěvu chrámového! Oč více práce, než nacvičení mše de Angelis, stálo by nacvičení jiné latinské skladby mešní s úpiným tekstem, at jednohlasé nebo vícehlasé?
A ta výhoda při častějším opakování chorálu? Jiná mešní skladba opakováním všední; chorál však nikoliv. Naopak, čím častěji jej slyšíme, tím hlouběji do něho vnikáme, tím více se s ním seznamujeme, poněvadž mu nechodíme naslouchat, jako jiným mešním skladbám umělým, nýbrž chodíme jej bud zpívat, anebo nasloucháním se mu přiučovat. Že by cvičením a propagací chorálu utrpěla česká píseň duchovní, není oba-vy. Naopak zkušenost učí, že jedno druhé podporuje a že právě propagací chorálu zvyšuje se zájem o českou píseň lidovou. Po cvičbě chorálu vracíme se totiž k české písni jako z práce k osvěžení, vracíme se k ní jako z povznášejícího ovzduší církve světové do národního ovzduší země rodné. Zkušenost také učí, že propagací chorálu fříbí se vkus lidu, takže je lid přístupnější vážnějším, cenným písním chrámovým. A proto neodmítejme a neodsunujme propagaci chorálu z důvodu, který uvádí p. pisatel, totiž že „žijeme v době největšího úpadku posvátné písně lidové”. Vždyf obému, jak písni lidové, tak i chorálu pomůže na nohy toliko mládež, u to hlavně mládež školní. Ale tu lze získati pro obé, jakmile se nám jen podaří upoutati ji a nadchnouti pro tak vznešený cíl, jakým je oslava Boha. Vzpomínám ještě dnes s pohnutím na ty zástupy dětí, které přišly jednak pěšky, jednak přijely autobusy, aby při slavných službách Božích, konaných při závěru varhanického kursu v Sušici, vmísily při zpěvu mše de Angelis svoje andělské hlásky mezi mužské filasy účastníků kursu ... A to se nestalo „anno dazumal”, nýbrž v roce 19301 To nebyly děti z Belgie nebo z Francie, o nichž se říká, že je jim latina bližší než nám, to nebyly děti z tamních katolických škol, které vyrůstají v ovzduší chorálu, nikoliv, to byli hoši ze Sušíce a z okolních farností. Tážete se snad, jak je to možné, jak bylo lze to uskutečniti? Sušický pan vikář „nezamýšlel se dlouho nad obfížemi propagace chorálu u nás”, nýbrž jednal. Několik horlivých, obětavých cvičitelů, kněží i laiků, po-dalo mu pomocnou ruku -- a dobrá věc se podařila. Nuže: „Mohli-li ti a jiné, proč ne ty, Augustine?” Bohumír Cyril Petr: Dirigování liturgického zpěvu a jeho chorová prakse. Z mnoha archivních dokumentů a vědeckých monografií víme dnes, že liturgický zpěv gregoriánský býval kdysi dirigován. Zmiňuji a odvolávám se v tom ohledu alespoň na Samberovo dílo: Elucidatio musicae choralis, vyšlé v Solnohradě r. 1710. Prohlížíme-li chorální instrukce a kantorská akta v archivech zrušených i dosud trvajících klášterů, zvláště benediktinských, shledáváme v nich kapitoly o chorálním taktu a jeho době trvání. LIsuel, že chórregenf stával ve-dle varhaníka a taktem udržoval mensuraci tónovou je na příklad v 18. století úpině běžný. V Italii byl všeobecně obvyklý. Italský theoretik G. 'Frezza ve svém díle Il canto: re ecclesiastico, Padova 1698, pojednává velmi obšírně o dirigování liturgických melodií. Na str. 39. svého díla praví: ,La misura ordinaria ... si fácon la Battuta, Cioě col moto uguale della mano in giú e in sú. Sicche un tempo, ó sia una Battuta principia nell' atto 1'abassar la mano, e ferminar nell' atto d'alzarla. Člení pak dirigování chorálních neum následovně: na longu při-padají dvě Battute, na brevis jediná, na semibrevis polovina Battuty. Battuta rovná se pozdvihu nebo klesnutí ruky, minima má pozdvih a klesnutí jen poloviční.) 1 Srov. k tomu: G. Schůnemann, GeschichPe des Diri,ierens, Leipzig 1913, 90, 123. 35 | ||||
|