|
| ||||
| ||||
|
Taktu přirozeně odpovídalo tempo zpěvu. Kantorská akta označuji obyčejně a většinou toto tempo slovem: cum gravitate nebo cum maiestate. Na mnohých místech Italie i ve švýcarském opatství Engelberku' byl modifikován usuel chorální interpretace direktářem liturgického roku. Tak na příklad ve svátky primi, secundi, tercii ordinis zpívalo se pomaleji nežli ve dnech duplexových a semiduplexových, rychleji v liturgii simplexové a feriální.
Frezza ve svém svrchu zmiňovaném díle doslova se o tom zmiňuje následovně (str. 40 a 116): ,Perché vuol il dovere, che il canto siá piú adagiato nelle Sollenitá maggiori, che nelle ordinarie; piú nelle feste, che ne' di feriali; piú ne' Doppi, che ne' Semidoppi e Semplici."3 Pravidlem bylo: čím větší svátek, tím zdlouhavěji bud prodlužován takt zpěvu. P. M. Vogt klasifikoval liturgickou praxi ohledně tempa do 3 kategorií: „In modo canendi triplex reperitur mensura: celerior adhibenda est mensura in depromendis psalmis; tardior ergo mensura est in antiphonis ferialibus, Kyrie simplicia, Gloria minorum festorum, Praefationes etc.; tardissimae mensurae sunt, quae longis tractibus protelantur, ut Introitus, Gradualia, Alleluja, Versus Resgonsorium, Missae praecipuorum festorum."~I Čím bohatější tedy byla melismatika zpívaného textu a jeho melodií, tím volněji bylo zpíváno. Tento náhled kryje se docela s engelberskou a italskou praxí. Zřídka nalézáme zvláštní údaje tempové. Slova Creda ,et incarnatus est” a „simul adoratur”, pak strofa božítělové sekvence ,Ecce panis angelorum" častě-ji bývají v chorálních knihách označovány slovy adagio, solo e piano, recitative sine tactu, adagio cum tactu, piano soli duoi adagissimo. Poslední zvláště u ,crucifixus". První popud a direktivu k volnému, pomalému přednesu chorálnímu dala vlastně konstrukční technika varhan 9. a 10. století.5 Užití chorálu jako ,Cantus firmus" ve vokální i instrumentální polyfonii a to až do doby 18. věku vy-žadovalo téměř podobného rytmického provedení. Také tehdejší akkordický průvod varhanní byl možný jen při volném přednášení melodií. Chorální rytmika dala ovšem dále také podnět k affektům intonační interpretace. Tím měl býti jaksi vyzdvižen charakter zpívaného textu a melodie. P. M. Vogt píše: ,Kyrie solemne graecum cantamus deprecabiliter; Gloria, quod attulerunt Angeli, resonamus alacriter; Credo, quod missae imposuit Papa Marcus, depromimus recitative; Sanctus, quod induxit Papa Sixtus I., accinimus devote; Agnus, quod intulit Papa Sergius cantamus humiliter."° Dominantní výška tónu liturgického zpěvu chorálního pohybovala se v mezích středního mezzohlasového rozpětí. Pozoruhodná je výška žalmového tenoru: většinou h nebo c. Recitační tón tehdejší psalmodie vůbec málokdy a málokde míval polohu níže transponovanou. Značnější ale důležitost nežli výška tónu měla síla hlasu. Při některých liturgických ceremonielích a officiích museli chóroví zpěváci vydržeti svou intonační dostatečností značně dlouho. Silou hlasu, jak je ovšem-zřejmo, nesmírně trpěla stylistika choráln+ho přednesu. I v naší době nalézáme v četných chorálních transkripcích udání tempa. P. André Mocquereau O. S. B. ve svém anglickém ,Gregorian Melodies" (Desclee, Lefebure 1902) udává na příklad při introitu Puer tempo: M. M. «N =144; při Kyrie devátého mešního ordinária M. M. ; = 138; při Graduale Constitues eos M. M. f = 126. Také beuronský varhaník P. Fidelis Bóser O. S. B. ve své publikaci „Der rythmische Vortrag des gregorianischen Chorals” (3. Aufl., Diisseldorf) určuje trvání chorální tónové jednotky podle počítání Málzelova metronomu, na příklad zpěvy: Gloria, Graduale, Alleluja, Tractus 140--150; Introitus, Credo, Communio, Te Deum, Graduale a "Tractus mše za zemřelé 130—140; Dies 2 P. Fr. Huber, Die Pfleg~e der Kirchenmusik im Stifte Engelberg, v ,Angelomonfana", Gossau 1914,401- 3 Srov. G. Schiinemann, Geschichbe des Dirigierens, Leipzig 1913, 93. 4 P. M. Vogt, Gonclave thesauri magnae artis musicae... Vetero Pragae 1719, 84- 5 Scholia Enchiriadis: Verum tamen modesta morositafe edifa, quod suum est maxime proprium." (Mi-sne 132, eol. 1000.) Commemoratio brevls: „Si enim duobus aut pluribus in unum canendo modeste dumtaxat et conoordi morosifats.” (Migne 132, ool. 974.) 6 P. M. Vogt 1. c. 84. 36 | ||||
|