|
| ||||
| ||||
|
irae a communio mše za zemřelé 120--130; Offertorium a Libera mše za zemřelé 115—125; Kyrie, Offertorium, Sanctus, Agnus Dei, Introitus: Requiem 110—120.
Dirigování chorálu má skutečně význam pro deklamační ryEhmus. V Solesmes, na Monteserratu i v Maria Laachu dirigují kantoři alespoň gestem ruky a jejího pohybu. Podle různých mnohotvárných stupňů a za různých okolností liturgických slavností, určených charakterem direktáře celého církevního liturgického roku, podle myšlenek a psychicky citové emfase, tušené i znatelně cítěné v různých zřejmých písňových částech jednoho a téhož svátku, ba i v myšlenkách a vznětech jednotlivých vět jedné a téže chorální písně, udávajících ráz i význam slaveného svátku -- určeno a udáno je i hudební tempo, dynamická gradace, za jistých okolností i tónová výška jednotlivých písňových partií. Volba tempa musí býti tedy určena charakterem liturgického dne, liturgického textu a liturgické melodie. Ovšem, že i počet zpěváků, jejich hlasový charakter s tónovým rozpětím a akustika chrámového interieuru hraje zde velmi rozhodnou úlohu. Eugen Stoklas: Vilém Barvič, učitel a ředitel kůru ve Valašském Meziříčí. Loštice 1. srpna 1841 — Valašské Meziříčí 26. března 1891. Starosta města Olomouce Dr. Richárd Fischer píše takto o Barvičovi v ,Časopise Vlasteneckého spolku musejního", 1930, v pojednání „Čeští spisovatelé a umělci okresu mohelnického”: „Vilém Barvič narodil se dne 1. srpna 1841 v Lošticích, kdež jeho otec Max byl hrnčířem a matka Viktorie dcerou tamějšího učitele Ignáta Kubíčka. Již v útlém věku jevil veliké hudební nadání a jeho dědeček byl mu prvním učitelem ve hře na klavír. Brzy však ztratil otce (r. 1851 zemřel na choleru) a matka se po druhé provdala za knihaře Kuběndu, měštana ve Valašském Meziříčí. Studia konal v Novém Jičíně (nižší reálku) a v Olomouci (učitelský ústav). Působil pak jako učitel ve Valašském Meziříčí, ve Frenštátě a roku 1870 byl jmenován nadučitelem ve Frýdlantě u Místku. Roku 1886 byl přeložen opět do Valašského Meziříčí. Tam zemřel zánětem mozkových blan 26. března 1892. Barvič měl za manželku sestru známého pedagoga na učitelském ústavě v Příboře Eduarda Stoklasa, dceru Floriána Stoklasa, řídícího učitele a ředitele kůru ve Valašském Meziříčí. Barvič byl vyhlášeným hudebníkem, zejména varhaníkem, znalcem kontra-punktu, generálbasu i teorie hudební. Složil mnoho mší pro smíšený sbor s průvodem varhan a orchestru a velmi četné jsou jeho vložky kostelní: Offertoria, Graduale, Pange lingua, preludia a j. Po skladbách jeho byla veliká poptávka, což svědčilo o jejich oblibě. I o skladbu tanečních kusů pokusil se s úspěchem. Žel, že všechna jeho díla zůstala jen v rukopise, jelikož Barvič nenalezl tehdy nakladatele. Z Barvičových dětí zemřeli syn Vilém, právník, a dcera Adéla, provdaná za prof. Adolfa LIstupského v Třebíči. Dosud žijí: dcera Leopoldina, provdaná za obchodníka Josefa Demla ve Valašském Meziříčí, dcera Kamila, provdaná za odborného učitele Antonína Jemelíka ve Valašském Meziříčí, dcera Marie, provdaná za řídícího učitele v. v. Františka Slámu ve Valašském Meziříčí, a syn JUDr. Viktor Barvič, ředitel Báňské a hutní společnosti v Praze.” (Nepatrně pozměněno, poopraveno a dopiněno.) Já?sem psal o Barvičovi ve dvou článcích (feuilletonech) v olomouckém ,Po-zoru` (30. června a 8. listopadu 1932) a v „Časopise Vlasteneckého spolku muzejního v Olomouci”, 1931. Skladby Barvičovy, pokud se zachovaly a pokud jsou mi dosud známy, jsou: a) V majetku paní Kamily Jemelíkové ve Valašském Meziříčí: Mše v C (r. 1860), Mše G (1862), Te Deum (1862), Slavná mše v D (1865), Krátká mše v D (1868), Velkopáteční oratorium „Sedm slov” (1869), Regina caeli (1871), Zpěvy a hudba k Božímu Tělu (1871 a 1875), dvojhlasná latinská mše z roku 1879 a zlomeček mše cyrilometodějské bez data. 37 | ||||
|