|
| ||||
| ||||
|
zas svádět k chybným představám. Jestliže na př, renaisance ve stavitelství se opírala o studium antiky a oživila styl řecko-římský, nemůže to naprosto platiti o hudbě. V ars nova nikdo nepomýšlel na vzkříšení hudby antické, nýbrž tato myšlenka vznikla teprve kol roku 1600 reformou florentinskou, spadá tedy již do doby baroka.
Také podstata barokového stylu jest laikům neznáma. Název „barok” značí vždy poslední stadium vývoje nějakého umění a proto mluvíme o baroku egyptském, řeckém, římském a v běžné mluvě se myslí na barok vzniklý po renaisanci. Hudební barok dle toho znamená vyvrcholení stylu předcházejícího, totiž klasické polyfonie. Skutečně se v této iiž během XVI. stol. objevují v Benátkách první náběhy k baroku, záležející v stupňování prostředků na skladbu dvoj-sborovou. Další stupňování provedlo pak 17. stol. přibráním nástrojů, které také dělilo na sbory. Bývá to sbor violový a pozounový, někdy také ještě sbor 4 trubek. K pozounům se přidávaly ve výši 2 kornety, k trubkám tympány. Klasický příklad barokové skladby tvoří mše pro 53 hlasů, kterou napsal Říman Orazío Benevoli r. 1628 k slavnosti vysvěcení dómu solnohradského. Jsou zde totiž 2 vokální sbory po 8 hlasech a varhany, 2 sbory viol po 6 hlasech, 1 šesfihlasý sbor dřevěných nástrojů, jeden sedmihlasý sbor žestů, 2 sbory 4 trubek s tympány a var-hany s fundamentálním basem. Máme zprávy z let 1672, 1673 a 1679, že i u nás u sv. Víta se provozovala podobná monstra 4 a 5sborová, což ovšem bylo výjimkou; u Adama Míchny nalézáme zpravidla 6hlasý vokální sbor, sbor 5 viol a 2 trubky, u Jiřího Melzla máme 6hlasý vokální sbor, 5 viol, a 4 pozouny. Sbor se dělí vždy na sólisty a ripienisty, patrně pod vlivem concerta grossa, aniž by tím počet reálních hlasů se zvýšil. Skladby takové jsou proto jen titulárně dvoj-sborové, nebof v ripieno-místech sólisti zpívají s ripienisty. Ještě r. 1699 vydal svatovítský kapelník Mikuláš Wentzeli svoje „ Flores verni” pro 4 sólové a 4 sborové hlasy, 5 smyčcových nástrojů a 3 pozouny, v jednom případě přidal i 2 Trubky, což činí s varhanami 19 hlasů. Z toho vidíme, že charakteristickým znakem barokové hudby jest síla, lesk a mohutnost, vždyf hudba jest výrazem zmohutnění moci církevní a panovnické. Uvedené Wentzeliovo dílo jest ale proti předchozím co do prostředků přec již značně umírněnější a od začátku 18. stol. se skutečně čím dále tím více od ono-ho mohutného obsazení upouští. Tím víc ale roste síla vnitřní, způsobená jadrnou melodikou a osamostatněním instrumentárního doprovodu. V stavitelství té-to doby mluvíme o druhém baroku, jehož podstata se nám zjeví, porovnáme-li na př. kostel u sv. Salvatora v Klementinu s kostelem sv. Mikuláše. Základní rys, mohutnost, jest zde i tam, ale rozdíl jest v detailech: všude nastupuje místo klidu pohyb, af jest to v rozčlánkovaných fasádách, v prohýbaných stěnách, v sochách a malbách, nebo ve hře světla a stínu. Tehdejší hudba vládne podobnými prostředky: jest to v prvé řadě forma a v rámci jejím: skladby fugované i homofonní. Forma sama o sobě není skladbou, nýbrž způsob logického uspořádání themat ve skladbě. Jí je přenesen světelný efekt barokové architektury do hudby. Fuga, af instrumentální, af vokální, znamená nejdokonalejší zpracování jednoho thematu za rovnoprávné spoluúčasti všech hlasů. Jest to poslední a zároveň nejkrásnější květ odumírající polyfonie. Fuga vyjadřuje hudebně týž rozruch, jaký barokový malíř vložil do svých fresek, piných světců, andělů a diváků. Z homofonní skladby ve formě zajímá nás dnes arie. Chceme-li se držeti paralely s výtvarným uměním, zobrazuje nám arie extatickou osobu nějakého světce Brokofova či Braunova. Tof ovšem jen příměr, musíme si stručně uvědomiti podstatu arie. Arie jest útvar, jenž se vykrystalisoval z florentinské monodie, vzniklé kolem r. 1600 na poli hudby dramatické. Monodie se časem diferencovala na skladbu hudebně symetrickou, t. j. arii, a na recitativ, útvar nesymetrický. Arie se liší od písně složitější stavbou. Kdežto u písně se sfřídá čtyřtaktové předvětí a závětí, bývá u arie složení pestřejší bud' stažením nebo roztažením základního čtyřtaktu, zauzlením předvětí a závětí, opakováním atd. Vyspělá da capo arie se 39 | ||||
|