|
| ||||
| ||||
|
chestr České Filharmonie, který projevil obdivuhodnou ukázněnost a chvalitebný umělecký respekt pro dirigenta Jaromíra Herle, jenž uskutečněním vzácného díla světové hudební litera-tury povznesl se na výši historické úlohy, významu a zásluh v propagaci liudby duchovní. — Po slavných zájezdech sboru sixtinské kaple
Říma a chlapeckého sboru poznaňské katedrály z Polska přišlo nám ukázati jak po stránce p - vecké.jsou opatřeny a vybaveny.kruchty chrá- mů francouzských, „Sdružení zp~,váčků dřevěného Kříže” (La Menécanterie des Pefits Chanteurs á la Croix de Bois), obecně La Mané zvané. Toto sdružení, mezinárodní pověsti po-žívající, založeno bylo v Paříži před 25 lety. Původně byla to malá hrstka hochů z dělnických vrstev, kteří se zájmem pěstovali církevní zpěv. Když včelo sboru se postavil dnešní jeho diri,ent, abbé Maillet, nastalo utěšené období rychlého vzrústu, nastala pěvecká účast na různých církevních slavnostech a konečně i při bohoslužbách v pařížských chrámech sv. Eustacha a sv. Sulpicia, kde požaduje s° tradičně n°-obyčeině vysoká úroveň církevního zpěvu. Sbor stal se známým a populárním v celé Francii. Jeho patronem jest arcibiskup pařížský kardinál Verdier, nejpřednější a nejvlivnějši osobnosti vysoké církevní i světské společnosti jsou jeho mecenáši, rádci a přáteli. Pěvecké úspěchy za-vedly sbor La Mané před dvěma lety do USA, kde na 150 koncertech roznášeli starobylou kul-turu umělecké Francie a získali nových vavřínu. Jejich pražský koncert v Lucerně 18. dubna pořádaný, seznámil četné účastníky, mezi nimiž vynikala přítomnost nejvyšších osobností církevních, s francouzskou křestanskou kulturou int°-lektuální i citovou. Prvá část programu obsahovala zpěvy výhradně církevní. Ve velikonočním zpěvu od P. Berthiera zaujaly sladké soprány, vánoční koledy od Gevaerta a Berthiera, spíše ukolébavky, okouzlily líbezností a půvabem piným božské milosti, motefta současníků Palestrinových Orlanda de Lasso, Vittoria a F,:--vina, spojující obdivuhodný um kontrapunktický s bohatou květnatostí vokální školy francouzsko-nizozemské a španělské, dávala tušili, jak vysoké umění pěvecké tenkráte existovalo. Zpívající shor hochů a mladíků, celkem více jak 50 osob, vybavil své zpěvy po stránce vnější různými jemnými nuancemi dynamickými, jichž stylovost může býti vzhledem k tradici gregoriánského chorálu sporná a které v Emauzích, znamenajících pro nás nejvyšší autentičnost přednesu chorálu, neslýcháme. Byly však líbezné a zpěvúčkúm v bílých komžích, kteří jako veliká kytice sněžných květů pod vysokým křížem ve středu podia se kupili, neubraly ničeho na sympatiích, rázem všeobecně získaných. Pokračováním programu byla řada písní světských, v kterých uplatnila se pinou měrou a ušlechtile galská živost a francouzský esprit. Ukázněnost pěveckou, prostý a přirozený přednes prodchnutý citem a temp~=-mentem, stylovost jednotlivých písní a poroz, umění pro jejich formu i obsah dlužno přičísti k zásluze sbormistru sdružení abbé Mailletvvi. Rozradostněni vnějším úspěchem, La Mané ochotně opakovali bouřlivě aklamovaná čísla, při_ dávali další a připojivše také dvě české národní „Měla babka” a „Teče voda, teče” — zakončili svojí a našimi hymnami. Uskutečniti tuto vzácnou produkci, která by nám mohla a měla býti více než jen obdivovaným koncertem, zda- řilo se podnikavé koncertní agentuře G. A. Svojsíka. — R. Š. Duchovní hudba v rozhlase Relace duchovní hudby, vysílaná pražským rozhlasem v neděli 19. dubna dopoledne, seznámila svým popularisujícím způsobem interesovanou veřejnost s pracemi dvou soudobých skladatelů. Bvlo to předně 1X/iedetmannovo Miserere pro sedmihlasý smíšený sbor, dílo vzniklé v době, kdy na ducha skladatelova působilo mocně pro-středí bohosloveckého semináře, kam tehda vstoupil, greoriánské zpěvy alumnů a celý myšlenkový proud, vinoucí se kol posvátných tajemství a napiněný náboženským mysticismem. To vše splynulo zřetelně v této skladbě z raného mládí, která štastnou invencí, zdravým liudebním jádrem a zřetelnou již vnitřní linií předpověděla vynikající vzestup na později uskutečněné hudební dráze. Autorem druhého díla, duchovního melodramatu ,Christus- pro alt, tenor, smísený sbor, orchestra varhany, z něhož slyšeli jsme několik fragmentů, jest Rudolf František Procházka, současné hudební veřejnosti méně známý. Tento vysoký politický úředník, nevšedně hudebně vzdělaný, zasahoval značně a záslužně do významu pražského hudebního života v letech přcdválečných jako referent, kritik, badatel, historik, reformátor í skladatel. Jeho melodram Christus, v němž hle-dal a nalezl originalitu hudebního projevu i for-my, není melodramatem v obvyklém smyslu. Zd,e slovo jako samostatné zprvu zcela převládá a teprve později v jednotlivých partiích s hudbou se spojuje ve formě obvyklé. Skladatel uctívá v hudbě melodii, dovede ji rozpřísti ve zpěvnou šíři a nedá si ujíti žádný zajímavý detail. Instrumenface smělá, místy až odvážná, jest nejcennější a základní část díla. Hudební proud jest vyrovnaný, plasticky a vkusně rozložený mezi jednotlivé nástroje. Myšlenkově a invenčně vysoce umělecký celek, více dramatický než lyrický, živý a bez ponurého rázu, působil by dokonale i jako výraz čistě hudební beze slov a bez zpěvu. Jeho lyrika jest nápadná nezvyklými akcenty horoucího vznětu, jeho dramatická stránka má smělý vzmach a spád. R. F. Procházka, tvoře před 30 lety své mysferium, viděl již dále a měl obzory hudebních forem do budoucnosti otevřeny, takže skladba, vyspělá nad svou dobu a její způsoby hudební řeči, jeví se posluchači jako svěží, mladé dílo dneška. Zásluhou sdružení pro duchovní hudbu a jeho dirigenta Vlad. Němu, za spoluúčasti orchestru pražské vysílací stanice a prof. Wiedermanna, mělo prvé provedení několika úryvků z díla tak velký úspěch, že došlo s podstatným rozšířením k opakování v dopolední relaci o Božím Hodě velikonočním. Vzpomínáme-li zdařilých relací duchovní hudby v době uplynulých dvou měsíců, nutno zmíniti se také o ukázce vokálního vícehlasu z rané hudební gotiky, jejímž provedením bylo po-věřeno Pražské pěvecké komorní sdružení s prof. Boh. Špidrou včele. Čtyřhlasý sbor ,Sederunt principes" (organum quadruplum) jest dílem Perotina, zvaného Magnus, kantora věhlasného tehda sboru chrámu Notre Dame v Paříži, skladatele svojí dobu a hudbu znamenitě representujícíh,o, z jehož tvorby další památky zach,r valy se v rukopisné sbírce mensurální, proslulém Kodexu monfpelierském. Prvý nám dosud 45 | ||||
|