|
| ||||
| ||||
|
parafu solemnitafum) na Boží hody, na svátek Božího Těla, na sv. Františka„ Zpívaly se o těchto slavnostech při církevních hodinkách invitatoria, hymny, lekce, responsoria jednotlivých nokfurnů, Tedeum a kapitulum. Z tohoto jest patrno, že církevní hodinky se již nezpívaly v 18. století každý den, nýbrž jen o Božích hodech a o svátcích jim na roveň postavených.
Nastal tedy úpadek nejenom ve formě liturgického zpěvu, nýbrž i ve způsobu jeho užití. Doba tato se zrcadlí ve sborníku, který sestavil franfiškánský varhaník P. Gaudentíus Dettelbach, rodem Němec, původním jménem Leopold. Narodil se 1739 v Óváre, v župě mošoňské, a byl přijat do řehole 1757; slib složil 1758. Absovoval theologii, působil jako řádový varhaník a zemřel roku 1818 v Kis Már-tonu (Catalogus Patrum, s. 47). Sestavil Missale Romanum Maríano-Seraphicum Concentíbus Musícís legitíme adornatum, jež podle našeho smyslu mělo by se jmenovati Kyriale, nikoliv Missale. Obsahuje totiž jednohlasé mešní sklad-by, a to 16 mší prvé fřídy, 6 chorálních, 26 druhé fřídy, 4 Requiem vedle několika jiných zpěvů. Dílo Deffelbachovo bylo po stránce hudební prohlédnuto tře-mi definifory řádovými a jako rukopis vydáno za kvardiána Michala Haasse* z rozkazu provinciála Eugena Koši** [Kosa) 1770 v Bratislavě. Nikomu z řádových kněží nebylo dovoleno Dettelbachův pěvecký kánon mě-niti, ani rušiti provinciálovu aprobaci, aby neupadl do nemilosti svých představených. Tuto hrozbu připojil na poslední stranu sborníku fráter Gaudenfius, magister chori. Bohatý kodex mešních skladeb jednohlasých ukazuje, jak františkáni v druhé polovině XVIII. století opustili vokální polyfonii a jak se přiklonili k současnému slohu ariosní hudby světské. Basso continuo zvítězilo nad vokálním vícehlasem. V zapomenutí přichází vlivem osvícených ideí i chorál. Obsahuje sice sborník Detfelbachův 6 chorálních mší, avšak jméno chorál znamená sylabický zpěv jednohlasý v taktu na rozdíl od koloraturních melodií, určených pro slavnější bohoslužby. Jest tedy Dettelhachův chorál mensurálním jednohlasem s průvodem varhan. Za vlády školy nizozemské a římské dosahováno pestrosti různým obsazením ve vícehlasu; místo něho nastupoval zpěv sólový, střídající se s jednohlasým sborem. Dynamické odstiňování je pouze ve forte a piano. Častá změna temp nahrazuje plastiku vícehlasnosti. Vítězí jednohlas, avšak nikoli ve formě volného rytmu chorálního, nýbrž spiatý taktem a podložený prostinkým doprovodem varhan. Umlká chorál, není zaznamenán ani v Dettelbachově kodexu z r. 1770, upadá v zapomenutí nejen při mešní bohoslužbě, nýbrž i při církevních hodinkách, které pozbývají svého slavnostního rázu; a roku 1782 byl zakázán josefinskými reformami. Dettelbachova sbírka stala se pramenem, z něhož čerpali a opisovali jeho nástupci. Člen mariánské provincie varhaník Hrůza převzal do svého sborníku * A. R. Pater Michael Haas, lecfor generalis, diffinifor, cusfos Provinciae emerifus Pater, olim dum viveret Alma Provincia S. Veneeslai in Bohemia Commissarius visifafor generalis, qui lenta unius ultra anni, tandem mortifera aposfematis interna pressus tabe propriis passionis sub suspiriis animam Creafori suo reddidit Posomii die quinfa Decembris 1775 (Cafhalogus defunctorum). ** P. Eugenius Kósa (Kóša) * 1714 v Rábu (Jaurini), j v Bratislavě 1783, studoval v Malackách, vysvěoen by1 v Rábu 1738, byl postupně profesorem filosofie a fheoloaie, ředitelem theologického studia, lektorem, definiforem, kustodem, provinciálem mariánské provincie, generálním komisařem salvatorské provincie v iIhrách a provincie sv. Bernardina v Rakousku, mimo to kvardiánem bratislavským. Jsa opět provinciálem (od r. 1768 a od r. 1777), obnovil několik zničených klášterů. Za-býval se historií svého řádu a zvláště mariánské provincie v iIhrách. V rukopise zanechal důležité dílo: Frafris E~nii Kósa Antiquarii Proviuiáae S. Mariae in Huny aria Ord. Min. S. P. N. Francisci Sfriet. Observanfiae Collectaziea, quorum partes: prima Provinciam ipsam, altera modernos Convenfus, ferfia Abalienatos et desolatos exhibenf ab anno Aerae Chrisfianae 1206 ad annum 1774, ss. 631. Poněvadž autor nenalezl pro dílo nakladatele, několikráte je opsal; jeden exemplář jest v archivu bratislavského kláštera františkánského. Kóšova Gollecfanea zredigoval a v úryvcích vydal Nyirč (1853) v řádovém schematismu 1853. Kóšovi jest přičísti za zásluhu, že objevil důležitou madarskou kroniku Simona Kézaia (Kézai Simon Krónikája), jak svědčí Knauz-Lányi, Magyarország egyháztórfénete (Církevní dějiny uherské). 50 | ||||
|