|
| ||||
| ||||
|
Jan Boháč: Chvála chorálu.
Nemohu se ubrániti myšlence, která se mi znovu a znovu vrací, abych někde uveřejnil onu chválu chorálu, kterou zapěl ve jménu sv. Augustina slavný spisovatel francouzský Louís Bertrand ve svém skvělém díle: Sv. Augustin.* Snad mnohý čtenář tohoto díla si pro jiné krásy ani zvláště nepovšimnul ené chvály liturgického zpěvu a přece jest tak jedinečnou. Jistě v Cyrilu to bude na místě nejvhodnějším. Bertrand popisuje život Augustinův a jeho obrácení, praví: „S jakou rozkoší se tehdy nechával ukolébávati zpěvy církevními) Liturgické zpěvy byly tehdy na západě novinkou. Právě toho roku, v němž jsme, zavedl je Ambrož v basilikách milánských. Mládí hymnů? Nemožno na ně mysleti bez pohnutí. Závidíme Augustinovi, že je slyšel v jejich panenské svěž°sti. Ty krásné písně, které se tolik věků budou vznášeti a dosud se nesou klenbami katedrál, dávaly se v let poprvé. Nemůžeme připustiti myšlenky, že by jim jednou křídla sklesla a ony umlkly. A ožijí-li jednou ve slávě těla lidská, která jsou chrámem Ducha svatého, tu chce se nám s Dantem věřiti, že hymny, chrámy Slova, jsou rovněž nesmrtelny a že zníti budou i na věčnosti. Dušičky v setmělých údolích očistce jistě zpívají dále „ Ze lucis ante terminutn”, tak jako v hvězdných kruzích, kde blahoslavení krouží bez konce, na věky se vznášejí jásavé zvuky „Magnificat”! I na ty, kteří pozbyli víry, působí hymny neodolatelně. „Kdybys věděl,” pra-ví Renán, „jaký půvab barbarští kouzelníci vložili do těch zpěvů ...1 Jen je slyšeti a srdce se ve mně rozplývá)” Také v Augustinovi, jenž neměl ještě víry, srdce se rozplývalo, když je slyšel: „Jak jsem plakal, Bože můj, při tvých hymnech, při tvých písních) Jak mne povznášel sladký hlas tvé církve) Vnikal v uši mé a pravda se šířila v mém srdci a vzlet mé zbožnosti stával se mohutnějším a slzy mi kanuly a bylo mi tak blaze.” Jaká to skvělá chvála a apotheosa církevního zpěvu, která tak vítězně rozhání všecky tv předsudky a strachy před chorálem a odkrývá všecku jeho slávu a ne-smrtelnou krásu. Je to ryzí, čisté uměn, vytrysklé z hlubin staletí, dýšící čistou láskou a chválou Boha1 Jakou čest vzdal mu jeden ze čtyřiceti nesmrtelných Francie. Jaké to pro nás povzbuzení! Emil Trolda: Kapitoly o české mensurální hudbě. IV. ČESKÁ MEŠNÍ KOMPOSICE V PRVÉ TŘETINĚ XVII. STOLETÍ. Dalo by se očekávati, že po vydání majestátu Rudolfova, t. j. od r. 1609, budou naše mešní komposice veskrz české a že se přizpůsobí nové liturgii, podmíněné sloučením novoutrakvistů, lutheránů a Českých bratří. Jakýsi náběh k nové liturgii jsme pozorovali v posledních mších Pavla Sponcopaea Jistebnickéha,l avšak další skladby, s kterými se zde chceme zabývati, nevykazují podobných rysů, naopak, zhudebňují celé ordinarium, t. j., mají úpiné Credo ba i Agnus, které dosud všude scházelo. Kryjí se tedy úpině s mešním textem římskokatolickým, až na to, že ve dvou případech se zpívá v Gloria a Agnus „mis: rere nostri” místo ,miserere nobis” a že v Patrem vsunuje se slovo ,nostrum" mezi slova ;,Dominum — Jesum Christum". O jaké mše se tedy zde jedná, o římsko-katolické či utrakvistické? Nechme tuto otázku zatím stranou a prohlédněme si blíže náš pramen. Jest to opět jeden rukopis děkanské knihovny v Rokycanech, A V 32, psaný velmi úhledným písmem od tamního kantora J. Klečky v letech od 1615 do 1638. Louis Bzrtrand. Sv. Augustin, naklad. Ladislav Kuncíř, Praha. Bertrand jest členem francouzské Akademie. Viz Cyril 1933, ser. 52. 74 | ||||
|