|
| ||||
| ||||
|
5. Kyrie II, prvé 4 fakty = Patrem = Sanctus;
6. Kyrie II, 4 fakty před triplou = Jesu Chrisfe = et homo factus est; 7. Kyrie II, závěr v triple, 17 taktů = Et vitam venturi saeculi amen, posledních 8 taktů z toho = agnus Dei ... dona nobis pacem. Stačí snad uvésti, že zcela podobně si počíná B a C, kdežto u A je zjevně převzatých a opakovaných míst nejméně. Že je zde začátek přijat z Praetoriova motetta, dalo se zjistiti zcela náhodou: náš rkp, obsahuje totiž na konci ještě jednu mši „super Tulerunt Dominum Hieronymi Praetorii” nejmenovaného skladatele s datem vzniku 1616, která začíná motivem jako v A, jen zcela ne-patrně změněným, zpracování motivu u anonyma je ale bohatší. Také možno v revokacích u A spafřovati alespoň jakousi plánovitost, která u F úpině schází: miserere nostri, které v Gloria, jak známo, přichází dvakrát, je v obou případech stejné a kryje se úpině s dona nobis pacem. Ještě lépe si počíná B, když opaku-je, co podal v Gloria na slova ,qui tollis" při I. Agnus. LI F je jedině logický návrat k prvému O sanna, který má ostatně A a C také; u A jest to nápadné, poněvadž Sanctus a Benedictus tvoří jednu větu. Stylově se skladbv od sebe neliší a také obrazce notových stránek se úpině shodují; od dříve popsaných skladeb se liší větším ruchem, pohybujíce se věfšinou ve čtvrtových, někde ještě i v krafších notách. Deklamace je sylabická s častými tónovými repeticemi, přízvuk slovní s hudebním bývá v rozporu, ha ani kvantity slabik není příliš dbáno. Z toho všeho lze souditi, že mše vznikly přibližně v stejné době, ohledně A jsme již řekli, že spadá do doby mezi 1603-1609, pro ostatní 3 jsou data opisů terminus ante quem. Písař psal F 1615, B 1633, C 1637, musíme tedy mše A a F považovati za skladby původu kališnického, obzvlášf když víme, že Prachafice, kde žil Altimontanus, a Sušice,10 kde působil Falco, byla města utrakvistická. Falco sám by1 jako člen pražské university, která vykonávala dozorčí právo nad školami partikulárními, nesporně vyznání utrakvistického. Co se týče Buflera, nelze v tom směru se vysloviti, ježto neznáme přesně dobu jeho činnosti v Domažlicích; spadá-li ale tato činnost před r. 1625, dlužno jej rovněž považovati za utrakvistu, nebof teprve tohoto roku byla rekatolisace v Domažlicích provedena.11 Ohledně Cyrilla nemáme zpráv. Zato jsme velmi dobře zpraveni o náboženských poměrech v Rokycanech, kde opisy vznikly. Zde nebylo již od r. 1570 katolíků a bakaláři, již vyučovali na škole, byli víry husitské.12 R. 1608 při-hlásili se Rokycanští k české konfesi, avšak již r. 1616 „neslušně vybili svého děkana”, což přimělo dolejší konsistoř k přímluvě zaň u purkmistra a rady města Rokycan>Š3 asi bez výsledku, neboť r. 1617 objevuje se zde jiný děkan, který si hned stěžoval městské radě, že lid zamítá pět svátostí, maje dosti na dvou. Tento zjev poukazuje zřejmě k tomu, že v Rokycanech zakotvil kalvinismus. Přes to muselo město r. 1619 od vojska Mansfeldova mnoho utrpěti. Po bitvě bělohorské byla zde rekafolisace se vším důrazem provedena, škola se dostala v moc jesuitů, od r. 1622 řídil ji děkan;14 během r. 1625 bylo ke katolické víře obráceno celé město.15 Opisy mší, které si Klečka r. 1615 pořídil, byly tedy původně určeny pro bohoslužbu evangelickou. Pozdější zápisy v těchto hlasových svazcích nesou data 1621, 1625, 1631, 1633; konaly se ve velkých časových mezerách a spadají po r. 1625 již do katolického režimu. Sotvaže se ale náboženské poměry ustálily, dolehly na Rokycany útrapy válečné. Při vpádu saském r. 1631 tlačili se Sasové na Plzeň a žádali, aby se město vzdalo. V Plzni byla sice jen malá posádka, sestávající z Chorvatů, ale byla postrachem celého kra-je. Když se dostal Gallas se svými 10.000 muži do Plzně a vyprostil město, činili chorvatští jezdci výpady až k Rokycanům a Zdicům. Sám Gallas táhl potom 10 V Prachaticích apoštolova) po bitvě bělohorské misionář Chanovský S. J. V Sušici by1 děkanem Jiří Galli, jenž po vydání Lichtenštejnova patentu z r. 1624 jako protestant město pro víru musel opustiti (Fr. Krás): Arnošt hrabě Harrach, atr. 124, 31). 11 Tamtéž, str. 42. 12 Dvorský, str. 243 v pozn. 13 A. Podlaha: Rosvátná místa, XII, str. 236. 14 Dvorský, str. 243 v pozn. 15 Krásl, str. 41 77 | ||||
|