|
| ||||
| ||||
|
s částí vojska přes Rokycany k Žebráku, kam dorazil 19. prosince 1631, by vy-pudil Sasy z Berouna.l'' Tím si vysvětlujeme, že Klečka, jenž ještě v červnu a červenci t. r. si zapisoval 3 mše, brzy v práci přestal a ujav se jí r. 1633 opět, n.~-vyvolil si klidné doby, neboli 2. hlas 1. sboru mše Buflerovy ukončil 3. dubna „inter ex(s)pectationem militum”.
Za ubytování vojska práce jen pomalu postupovala: 1. hlas 2. sboru byl do-psán teprve 3. srpna t. r.; poznámka „in trepiditate adversitatis militiae” pro-zrazuje nám, v jakém strachu žili Rokycanští před zvůlí vojáků. V r. 1635 vpadli do města Poláci a po několik dní tu plenili, neznáme ale doby, kdy to bylo. Klečka napsal ještě v březnu t. r. 4 mše. Z r. 1636 jsou 2 zápisy, do konce r. 1637 a začátku r. 1638 spadá zápis mše Cyrillovy. Zakončen jest chronogramem: MVnera Da paCIs, tVa paX bona sVaVIs IesV beLLa, faMes, pestIs pereant, sIt VbIgVe reDVX paX. V roce následujícím byl snad klid neboť Klečka napsal ještě 2 mše, ba chtěl ještě pokračovat, jak tomu svědčí zápis v indexu ,Missa a VIII", k opisu mše ale již nedošlo; bud Klečka zemřel, anebo zmařil práci vpád švédský v r. 1639, jemuž také Rokycany padly za oběť. Sledujíce postup Klečkova rukopisu, překročili jsme již dobu prvé třetiny XVII. stol. Stalo se tak proto, abychom ukázali, jak dlouho se u nás udržely skladby vokální polyfonie v užívání. Také je tím podán důkaz, že v pohnuté době 301eté války hudba neumlkla, nýbrž těžíc z odkazu dob předchozích, ještě stále se udržovala na umělecké výši. Josef Hutter: Transkribce chorálu. Kdykoli zájem o chorál, ať se strany vědní, ať se strany rituální, přistupuje až k praktické edici, pořizované podle potřeb současnosti — při přísné vědecké edici toho není potřebí —, vždy znovu se formuluje také otázka, kterak chorál transkribovat z noty chorální do notače budsi moderní, budsi jí nějak, ale podstatně příbuzné. Transkribční otázka však není speciálním úkolem chorál-ním. S obdobnými transkribčními problémy operuje edice každého hudebního díla, které originálně nebylo zapsáno notací moderní, t. j., jehož zápis rebyl původně pořízen v notaci, jež má k disposici taktovou čáru. Rozumí se, že teoreticky běží o tvž případ, je-li taktová čára fakticky vypsána, či jen substituována jinou značku pomocnou, na př. punctem, či konečně zdali místo taktové čáry (myšlené) pouze vyplývá z notační logiky zápisu. Proto moderní hudební věda řeší si a konvencionalisovanými dohodami stanoví zásady, kterak do moderní notace převést původní zápis předchozích soustav. Jsou to problémy vždy opětovně řešené, nejen proto, že běží u nich o přepis z různých soustav do jedné soustavy — zde konečně lze stanovit normativní předpisy, -- nýbrž zvláště proto, že jednotlivá díla téže nebo různých slohových epoch nepodřizují se na-prosto stejně přepisu do moderní notace, třebaže původně byla zapsána v soustavě jedné. Tak na př. dosti podrobně byla diskutována a normativně ustálena transkribce z mensury; přece však normy podléhají modifikacím, pře-pisuje-li se z mensurální notace dílo vokální či instrumentální. Podobně je to-mu u přepisu z tabulatárních soustav. 1. Odkrýváme jedno ložisko otázky, jakmile zjišťujeme řečenou podajnost či nepodajnost hudebního díla vůči transkribci do moderního notopisu. Tak nezůstane jen při tomto procesu do moderního písma. Přesvědčí o tom i teoretický po-kus transkribovat původní mensurální zápis do soustavy tabulatární, na př. loutnové, a vice versa původní zápis tabulatární do soustavy mensurální. (Zajít do po-drobností zajímavějších právě tam, kde obtíže v celku mizí, na př. v přepisu mensura - varhanní tabulatura, totiž v soustavách se styčným slohem děl, není zde na místě.) Příčina toho jevu spočívá v bytostné karakteristice jednotlivých notačních soustav, přes značnější styčná pásma. Žádná notopisná soustava není is A. Rezek: Dějiny saského vpádu, str. 117. 78 | ||||
|