|
| ||||
| ||||
|
totiž obecná, nýbrž je i svým historickým vznikem, i teoretickými principy i praktikovaným způsobem soustavou speciální. Soustavou vytvořenou přímo pro určitý sloh hudební, nad to pak přímo pro kategorie hudební. Jsou soustavy vokální a jsou jiné soustavy instrumentální. Převod sice z jedné soustavy do druhé, leč téhož řádu, neklade problematiky. Naproti tomu převod ze soustavy jednoho řádu do soustavy druhého řádu je nezbytně problematický. Že tomu tlak jest, dokazuje již starobylá klasifikace notací. Tak antika pro vlastní monofonický sloh vytvořila dvojí soustavu, vokální a instrumentální; tak monofonický a polyfonický středověk vytvořil opět vlastní typy vokální notace v neumách, notě choralis a mensuře, a instrumentální typy tabulatární; tak nový věk, charakterisovaný rozvojem forem instrumentálních, vybudoval naši soustavu moderní.
Moderní notové písma, přes utrpěnou již nivelisaci, bylo původně písmem po výtce instrumentálním, má principy písma instrumentálního a jeho grafické prvky. Proto zápis v něm — a odpovídá to i slohové genesi novodobé melodiky vůbec --- vyvolává především představu hudby (slohu) instrumentální, teprve konvencí přenesitelnou i na hudbu vokální, pokud právě sloh novodobého díla to připouští a tím způsobu}e onu deklasifikaci písma instrumentálního na písmo universální. Tato slohová a materiálová přináležitost notového písma k určité hudební kultuře zakládá, nazvěme ji tak pomocně, speciální psychologií Izudebního písma, s níž nutno při čtení právě tak počítat jako s objektivními prvky grafickými. Z těchto příčin přepis díla tak typicky vokálního a slohově sobě přináležifého, jako je právě chorál, do písma v podstatě instrumentálního a slohově kontraerního nutně znamená deformaci uměleckou i grafickou. Tím hůře pro věc, že rozpor řečených principů je zveličen rozporem teoretických notačních soustav. II. Tradiční notopisy gregoriánského chorálu spočívají na systematické zásadě melo-grafického paralelismu (přesně řečeno korespondence). To jest: grafický průběh notačního grafu odpovídá rnelismatickému průběhu nápěvů. Za-psány jsou kvality výškové a příslušná distribuce „výšek” (tónů) k látce textové, při čemž relace časové (rytmické) vyplývají právě ze součinnosti textu. Naproti tomu moderní notové písmo přísluší do systémů založených na zásadě melo-rytmo-grafického paralelismu, který k zásadě předchozí zavádí ještě data přesného trvání časového (rytmického), jež jsou vyjádřena značkami samy o sobě platnými a ze své platnosti nesuspendovatelnými působením složky textové. V důsledku toho, aniž bychom šli do podrobností, byla u těchto soustav konstituována taktová jednotka = tempus, vybavená principielní platností = integer valor, jež je základem nejen prototaktu, nýbrž i mírou `Taktových a metrických řad. V moderní notaci taktovou jednotku representuje nota čtvrf'ová. Z těchto konstatování vyplývají vzhledem k moderní notaci dva poznatky: moderní notace jednak rytmisuje zápis, jednak rytmisuje jej konstantní jednotkou. A to obojí je v naprostém rozporu, nepřeklenutelném, se strukturou vokální notace chorální. Čteme-li na př. takovouto transkribci, i při znalosti konvence tohoto přepisu, Benedicamus Do- nelze zabrániti, aby (podle premis I.) nevybavila se představa melodie instrumentální a (podle premis II.) rytmisace podle taktové jednotky s dělením na duoly a trioly, i metrisace podle taktu sudodobého s bohatší taktovou měnou, 79 | ||||
|