|
| ||||
| ||||
|
zpěvy hymnické. K našim účelům dostačí konstatovat je typologicky, bez detailů nižších.
Z řečeného vyplývá, že nota choralis měla by zapsat tedy, kdyby rytmus za-pisovat mínila, dvojí druh rytmu. Ve smyslu notopisném musila by to činit o-značením prototaktických distinkcí nějakými znaménky pomocnými, jež by vy-konávaly svoji funkci vertikálně přes osnovu. O nich ovšem v notě choralis není stopy. A i kdybychom nalezli shodu mezi hranicemi těchto protofaktů a pomocnými obloučky, jež častěji psaly neumy pod znaky, je to shoda náhodná, statisticky neprůkazná ani v neumách, tím méně v notě choralis. Další okolnost týká se zápisu oněch rytmicky zdůrazne"ných členů. Kdyby totiž nota choralis bývala chtěla rytmus vyjadřovat, musela by nutně disponovat velkým instrumentářem jednotlivých znaků, aby totiž v každém případě notačním mohla označit i zdůrazněné členy ž počátek, od kdy měření počíná. Zásoba takových znaků byla by enormní - protože právě nemá onoho vertikálního rozčlenění přes osnovu --a již jen při znaku dvoutónovém nutně by potřebovala znaků de facto čtyř. Řada roste dále geometricky. Rovněž o podobné zásobnici znaků není ani v neumách ani v notě choralis stopy, a jednotlivé a ojedinělé varianty znaků, vztahující se k variantám intonačním, byt i by byly některými mensuralisty vykládány jako varianty rytmické, dokazují, že nebylo tu (až snad na samé primitiv-ní počátky zpěvů původních a z předlohy neodvozených) rytmického grafické-ho systému. Proto nota choralis nepsala výslovně členů rytmicky zdůrazněných. Při tomto zásadním „rytmickém” postoji nejsme již bezprávi usoudit, že no-ta choralis ani nemínila zpěv normalisovat rytmicky, resp. mětricky.Ldůraznění členů v praksi mohlo se dít a také dělo dvojím způsobem: bud iktem objektivním, bud subjektivním. K obojímu tehdejší živá řeč měla stejné oprávnění — jak dokazují právě stanoviska hájená moderní vědou filologickou, -- i když se v jednotlivých dobových a lokálních oblastech dávala přednost způsobu jednomu. Přednost způsobu jednomu nevylučovala však užití obou současně, zvláště tehdy, kdyžtě bylo volno přednes kombinovat důrazem silovými výškovým. Nezbytným resulfátem toho bylo by notačně další zmnožení znaků řadou geometrickou. Ovšem ani po tom není stopy. Naopak, jednoduché řady znaků, odlišných bud intonačně nebo frazeologicky, utvrzují, že notopis gregoriánského chorálu ponechal zpívajícímu rytmisaci odvozenou subjektivně, event. tradičně předanou z rytmických kvalit textu, jak psychologicky jsou dány, i objektivně. Proto úhrnem řečeno, transkribce do písma moderního nesmí uvést níc z toho, co v notě choralis obsaženo není, ale nesmí zabránit ničemu, co z noty choralis pro zpěv vyplývá. V důsledku toho jsou vyloučeny z transkribce všechny hlavíce moderního písma, které mají systematickou racionální platnost jednotky, jejich násobků a zlomků, i všechna pomocná znaménka, jako praporce, břevna a barva, které rozložení a znásobení jednotky vyjadřují. Celkem možno říci, že z notových prvků moderních not jsou vyloučeny všechny, kromě jediného, totiž nožky, a to pralo, že není znakem písma jen moderního, ale součástí i písem jiných, zvláště i součástí písma chorálního, kde representuje bud' neumatickou virgu nebo dřík virgy chorální. V. Protože transkribce při takto stanovených kautelách přestala býti vůbec předmětem aplikace systému jednoho na systém druhý, a stala se předmětem teoretickým, není příčin, aby normy transkribce nebyly vysloveny zásadami teoretickými: nejprostší metodický úkol by1 by tedy takové písmo prostě zřídit. Metoda by byla sice teoreticky čistá, z historických však závazků není schůdná. Leč prostředkující řešení je zde na snadě. Víme, že vyspělá nota choralis je tioneeným vývojovým resulfátem chorálního notopisu od neum počínajícím. V tomto procesu lze historicky zjistit určitá stadia, kdy jednotlivé větve se štěpí a kdy se z nich organisují podsystémy. Historický vývoj notopisu chorálního representuje několik pevných vývojových uzlů, spojených v pragmatickou kontinuitu vývojem stadií hlavních i odštěpováním podsystémů. Na tomto základě lze založiti zásadní stanovisko historicko-teoretické. Tak totiž: zvolíme vhodné 82 | ||||
|