|
| ||||
| ||||
|
nýbrž zbianf ducha, zíbranf vědy, ume'ni. Zde čiň každý v povoláni svém to nejlepší --i hudebník.
Jakou cenu má pro Církev činnost hudebníkova? — VždyE přec všeliká uměni od náboženství vycházejí. — Tam jest jejich první počátek, na prsou nábožensúví mohútnějf, když dospěla k výšinám svým, náboženství přinášejf v oběE nejlepší své dary. Mnf-li kterékolivěk uměni, že může od náboženství emancipovati se, již tim samo se oloupilo o vznešenou urozenost svou. Míváme velké po-těšeni z těch žebrajících hochů, kteréž Murillo maloval, ale těšime se z nich pouze se současnou myšlénkou na ozářené svaté postavy, které také maloval, na jeho Madonny — ozařují, což jinak jest sprostého, jako slunečnf paprslek pozlacuje zaprášenou zemi — od kratochvilného poctivého španělského gamina, který s takovou rozkoši zde na vodnatém melónu si pochutnává, vede vysoko žebřík až tam k těm nebesům, odkud postavy andělské libě se usmívají — kdyby andělé byli vypovězeni, zbyl by pak dole jen sprostý žebravý otrbánek. Jen v uměni náboženstvím posvěceném hledá a nalezá člověk své ideály, v nichž v ústrety mu přichází božství bez-prostředně znázorněné. Pověřením oné stránky v člověku k božstvu poukazující jest platonský trojzvuk: ctnost, pravda, krása. Volená, vědomě zplozená krása jest uměni. Nikdy nesmí zapomínati na božský svůj původ, musí však zase nazpět k nebi voditi. Uměni má víry třeba — ale také víra nechtěla a ne-mohla nikdy postrádati uměni. Zaměstnává-li se theologie a jí zpřizněná filosofie rozumovou stránkou náboženství co vědy s „pravdou”, náboženská stránka citu bývá vyjadřována netoliko poesii, nýbrž měrou stejnou, ne-li bezprostřednější a ještě důtklivější, hudbou, — jest to uměni hotových dojmů duševních, od určitých pojmů slov osvubozených, „uměni citu” stává se tlumočníkem citů řečí nevyslovitelných. Každý vzdéIaný uárod mivaY — od tisíciletí — své náboženské hymny. Církev od prvního okamžiku svého trváni důležitost uměni hudebního poznala, uměni hudební s láskou pěstovala. Hudba jest v pravém smyslu slova dcerou křestanskou. Ani v kole tanečnim, ani „v písni při vině a kvasu” (jak Sirach praví), ani pod prsty virtuosa, ani při milostné písni troubadoura, při slavuostnich hodech aneb ve společenském obcováni kruhů hraním se bavících nedospěla hudba od skromných, nejapných počátků k úpiné zralosti, — nýbrž v Církvi. Zápověd hudby na sněmu Tridentském byla by bývala ortelem smrti všeliké hudby. Jako Církev vše v sobě zahrnuje, od nejvyššího k nejnepatrnějšfmu, tak jest to i v hudbě. Uměleckou hudbu nejvýš dokonalou Církev právě tak posvěcuje, jako nejprostější zpěv lidu. Kdykoli o hudbě kostelní řeč bývá, skoro vždycky neprávě myelíváme na umělé skladby umělecky provozované. V Církvi však jest uložen též bohatý poklad písní z lidu pro lid. Katolická píseň kostelní sama o sobě tvoří již celou literaturu. Ale i ten nejprostějšf sedlák nerad po-hřešuje v den nedělní, na vysoký svátek svou slavnou hudbu kostelní. „Jemu (praví jistý novější spisovatel, o němž vše jiné ve světě lze tvrditi, cirkevnf smýšleni vyjfmaje) soustředuje se celý svět uměni v kostele; kostelní varhany jsou jeho koncertem, kostelní obrazy a řezby souborem uměni výtvarného, kázání hromem výmluvnosti. — Církev jest četnému stavu člověčenstva ještě prostře,lnicf ideálního světa”. Máme-]i voliti, zda-li dobrosrdečný rolník umouněné obrazy a šumařskon hudbu aneb zdali dobré obrazy a dobrou hudbu v kostele svém nalézati má, odpověd není pochybná. Máli „chudým zvěstovati se evangelium”, také hudba v jejich řeči jim má býti zvěstována. Leh?aer. (Pokračování.) Strunný návoď ku vyu~ování sborovému zpěvu. Podává Frant. Chlum, učitel sborové pěvecké školy na Akademii křesEanské v Praze. Tóny možno na rozličných nástrojích hudebních vytvořiti a na každém z nich na rozličný způsob. Učitel si dá od žáků některé hudební nástroje jmenovati a dá si popsati způsob, jakým se tóny tvoří i jakého zněni tyto tóny jsou. Ku př. při houslích, cellu a base se vyvádějí tóny smykánim smyčce po napnutých struuáeh a znějí při houslích tónyvysoké, při base tóny hluboké ; při flétně, klarinetu, oboi, fagotu, trubce, pozaunu atd. tvoří se tóny vdychánim — (foukáním vzduchu ?) vzduchu i vydává každý z těchto nastrojů tóny rozličného zněni i rozličné sily a barvitosti. Na pianě a varhauech tvoří se tóny stlačením talr zvaných klávesů a obsahuji tyto dva nástroje skorem veškeré tóny, jichž se | ||||
|