|
| ||||
| ||||
|
-- 48 —
účelu nenntiIy na tomto poli uměleckém, jako v opeře, ku přílišnému novotářství. Jako církev sama svou přirozeností udržuje a zachovává, jako ustanovení a podání ctihodně střeží a změnu jen v mezích nejúzkostlivějšího a nejnutuějšího vývinu dopouští, rovněž tak bylo vždy i s její služebnicí, s hudbou kostelní a tak býti musí. Chce-li již dissonance ve světském umění hudebním hritzovládu prováděti, obor církevní má jí býti prost. Vládnoucí motiv a symfonická jednota v hudebním drama budiž ve cti; avšak mše, a právě tato, bohoslužbě bezprostředně a nejblíže zasvěcený tvar hudby posvátné, má předce uzavírati se před všelikou reformou co živlem roztržitosti a poblouznění, která jest jen zevnějším novotářstvím krasommnélio zjevu bez současného zvelebení ducha. Jest „více modlena než skládána,” povídalo se o „slavnostní mši oatřihomské”, když r. 1856 konala první svou pout po Evropě. Co chvála i co hana jest tento výrok jen z polovice zasloužený; ba v opak dá zvrátiti se. Jest toho velmi mnoho „skládáno” v Ostřihomské mši slavnostní a dalece není v uí vše „modleno.” Skutečně náboženskou náladou při podržené líbeznosti smyslné stkví se Kyrie, jehož jemná, klidně krásná hlavní myšlénka vrací se co motiv uazvíce a téměř výhradně v Benedictus a v Agnus Dei. Slohovou stavbou, bezpečným vedením a krásným zuěuím vynikají obě fugy v Gloria a v Credo. Srdečně a vroucně ohlašuje Liszt božskou pí•irozenost Páně, škaredým, ovšem útnysluýttt, tedy tendeučuím zlozvukem vtěleni, urážlivou povrchností (tlučením a vířením na buben) vykupitelskou smrt na kříži, pak dlouho trvajícím, na jednom stupni lpícím vřískotem plechových nástrojů způsobem ohhcšujfcím, ale nikolivěk dojímajícím soud poslední. V Credo vládne měrou necírkevní duch zevnější dramatičnosti, jako vůbec náruživá, ale ueštastuá náklonnost po dra-matické theatrálnosti u Liszta i na písni lpí. Člověk se domnívá, že zde a onde poslouchá duchovní,ne-li dokouee světekou opera, na ,Lohuugrina" tak patrně připomínající. Za Graduale užilo se pěkné věty nástrojué z pozdější korunovační mše uherské, za Otfertot•ium osmero Ulahoslaveustvf z Lisztova oratorium „Kristus”, vyvedena slohem starých respousorií, kteráž z židovské syuagogy do křestanaké Církve přešla. účinkovalo to cize a unavovalo zároveii. Stále opakované, napřed vysokým basem a po něm celým sborem pronášené recitování „Beati pauperes spiritu, beati qui lugent, beati qui esuriunt” a p. budí pustou jeduotvárnostl v koncertní síni vzpomínku na jiný, co do slov příbuzný, v tom případě však velmi ucvčasný citát „Beati qui prucul negotiis.” František Liszt řídil osobně provozování díla svého světlem a stínem oplývajícího. Nejméně byl vyvěšeným štítem, za kterým Kremser a Hellmesberger si práci obstarávali. Liszt napsal kdysi o řízení: „Vedle domnění mého jest skutečným úkolem kapelníkovým státi se na oko zbytečným a s výkonem svým všemožně zmizeti ; kormidelníci jsme a žádní veslaři.” Přehnanost této theoreticky závadné věty píchání František Liszt v praxi ještě více. Náhle odkládá taktovku stranou, dostačuje mu občasná pokyuutí rukou a posléze přestává s všelikým dáváním znamení. Takovou měrou možno ovšem „státi se na oko zbytečným”, avšak „dobrým kormidelníkem” se tím člověk předce nestává. U orchestru, v jehož čele í•ídící stále se nachází, může ncpotrestáu tak učiniti; kde však dirigent s hudebníky málo se zná, opak nutně jest přikázán. Odpočítá-li se kolísání tHdIlnýn1 řízením zaviněné, vše ostatní dobře ušlo. Bylyt především ueobyčejuým vedením hlasů a odvážnou harmonií -- velmi těžké sbory ,veslaí•em" Kremserem dobfe nacvičeny. Pochvaly a vavřínů byla hojnost. Vážnému, co do krásy a zajímavosti nikoli chudobnému dílu stálo po boku neodolatelné kouzlo umělce; kdo byl by odolal. L. B. Ilctlm. Drobty a zrnka. Jakou moc Arabové přikládaji zpěvu. třeba tísilovuého studia; svižným, pružným nadá- L ěv jest okrmem duší jako jídla jsou to- uím, jako v kontpunování a v direkci zpěvu a pak „ P P , J' J 1 krmem těl; zpěv osvěcuje poznání (rozum), svižn~m jernuuu, ušlechtilou povahou. činí nadání, zjemňuje povahu, nakloimje lidi k sobě; Povaze řádného zpěváka víibec a Ceciliana zmužilým činí bázlivého, štědrým skoupého.” zvláště pí•íčí se báslivost, která nad samými pře- (.1r7aold, G7zrestouacxtlaia Arabiccc; pag. 13, senten- kážkanri Uědnje a ku předu hnouti se nechce; tis 119). rovněž i prázdná, ješitná zpup~aosí jeu jmenem bez At se pravda ta na stoupencích zpěvu Ceci- činů, beze snah, studií se honosící. 'Také se jménem lianakého osvědčí; bázlivé at učiní zmužilými; Ceciliána nepěkně pojí lal~otu, je-li majetným tak, majetné štědrými k podporováni dobrých snah spol- žehy peněžitě mohl dobrou věc podporovati : jako kových. Znenáhla pak objeviž se vliv zpěvu jak kupováním musika.lií, zaopatřováním paliva, světla na zpěváky tak na posluchače; najmě Ceciliané atd. Konečně Cecilianovi nijak by neslušelo hrubé hledtéž vynikati osvíceným rozumem, k čemuž jest aneU dokonce snad nrstowdné claovcí)al: opilost atd. I'~acictct. ~NW' S hudební přílohou č. 2. ' Nákladem vydavatelovým. — Tiskem Mikuláše a Kuappa v Praze, v Karlíuě . | ||||
|