|
| ||||
| ||||
|
~2
Zde dlužno zTomíti svéhlavost, marnivost, lenivost a nevědomost tak mnohých — bohnžel ! tak mnohých — řiditelů kůrů. Jedna z blavnfch nesnázi bude snad odpor, jaký bezpochyby činiti budou právě tito ku spoluúčinkováni tak podstatně povolaní. Jim jest v obvyklém, usedlém bahně tak volno l — běda tomu, kdo se opováží vodu čerstvou přiváděti. Výkonným hudebníkům má však spoluúčinkování býti bohoslužbou. Jest-li sv. František Saleský o jistém nábožném zedníku tvrdival: „každé jeho udeřeni kladivem jest pobožnosti”, — tak bud hudebníku každé taženi amičcem pobožnosti. Dlužno jim, aby považovali se za činné účastníky na bohoslužbě — nikolivěk za členy orchestru, sólové pěvce, choristy. I ten, kdo při varhanech měchy šlape, smí u konání mechanické služby kojiti se utěšitelnou myšlénkou, že ku cti Božf se namáhá. Trojí věc do oka padá: 1. Nauka a vyučování. II. Učební pomůcky a material. III. Praktické vědomosti. 1. Nauka zahrnuje. 1. vyučování zpěvu a) gregorianskémn ; b) polyfonnímu zpěvu uměleckému. Není třeba, aby se snad zřizovala celá konservatoria. K vykonáni toho, čeho osada potřebuje, stačí řádný, solidně vzdělauý učitel vesnický. Vyšší výkony vyžaduji ovšem nauky výše založené. 0 vyučováni duchovenstva ve zpěvu gregorianském pečovati jest úkolem biskupských seminářů. Dobře přednešený zpěv kněze n oltáře jest povznášející — skutečné Sursnm corda! — 2. Vyučování hře na varhany. Předůležitý jest úřad varhaníkův. lImatá-li varhaník při praeludováui nejapně po klávesnici, opletává-li zpěv při interludium směšnými kndrlinkami, — aneb zda-li velí nástroji svému mluviti řečí důstojnou, — jest otázkou velmi těžce na váhu padající. Jako posel Božf a jako oslavený zpěv andělský zní var-hany v hudebních dílech Frescobaldů, Frobergerů, Eberlinů, Pachelbelů, J. S. Bachů. Pfsničkářstvim a kndrlinkami, jako skoro všudy se slýchává, znesvěcuje se stroj varhan -- ten kněz mezi nástroji. V okamžiku po-zdvihování hráti snad romanci ze ,Zampa« nebývalo nic neobyčejného. Spisovatel těchto řádků slyšel v pražském kostele sv. Jindřicha s nejjemnějšími registry libezně odehrávati nápěv písně ze sprostého vídeňského šprýmu „das Herz is a g'spassigs ding”, a za prvního pobyta v Římě 1865j6 hrál varbaniku St. Agostíno balladu s 141'ayerbeerova fČoberta : „fatale erreur, cruel mystěre — c' est un démon, oui; c' est un démon 1” Za takové varhaníky dlužno modliti se, aby jim bylo odpuštěno — nebol nevědf, co činí. Kdyby to věděli, bylo by to zjevným rouháním, Varhaník muli býti řádným hudebníkem již proto, že svým nástrojem přikrývati a doplňovati musí, kde zpěváků, hudebníků se nedostává, varhany vůbec vše nesou i drží a základ všeho tvoří. Právě proto dlužno varhaníkovi též zejmena rozuměti hře číslovaného bassu. Blahodárně působí pro celé t;eehy varhanická škola v Praze od soukromníků zřI-zeuá, soukromníky vydržovaná. Cos podobného dostci touží ve Vídni spolek cecilský — bohužel za překážek a svízelů 1 — Technickou strukturu varban varhaníkovi znáti třeba. Zejmena po venkově není vždy pohotově varhanářů — a aby takový, když toho třeba, přišel, ve sto případech nedovoluji peněžité prostředky. Varhaníkovi dlužno přihlížeti, aby sám sobě pomohl. 3. Yyučování hře na housle a p. nent zvlášE ani třeba; ve větších městech sežene se bez obtíží potřebný počet hudebníků, po venkově mohou řádnt učitelé často až k neuvěření mnoho vykonati; slovútné rodiny budebui Bendova a Duškova pocházejí z českých škol venkovských. Velmi mnoho způsobily druhdy v tom oboru školy klášterní. Jest-li „hudební ročník pro Vídeň a Prahu r. 1796” stesky své nad úpadkem hudby počíná slovy: „od vyzdviženi stalé hudby kostelní”, jest to euphemismus za „od vyzdviženi klášterů.” Nebo „hudba kostelní” nikdy vyzdvižena ne-byla, — kláštery však byly vyzdviženy. Jak slavných mistrů uměni hudebního, skládajících a provozujících, právě v klášteřfeh bývalo, o tom znají dobře vypravovati dějiny hudební. Veledůležitou, velevitanou školou mohly by se státi kapely vojenské; — po návratu z vojny měl by kostel k službám důstatek dobře cvičených instrumentalistů. 4. TheoretieU vyučování učí znáti : a) Tak zvané „církevní toniny” — bez jejichž znalosti zpěvák zabočuje na cizou půdu, kde se nevyzná, má-li přednášeti zpěv gregorianský — aneb ve smyslu hudby moderní přebarvuje t. j. kazí zpěv gregorianský. b) Čtenf not také v klíčích Sopran. Alt. Tenor. Učitel sám má zároveň obeznalým býti v zastaralých, avšak u velkých mistrů Cingnecenta často aitvaných klíčích. | ||||
|