|
| ||||
| ||||
|
lo
ti. Počcítel; a pokračování roforniy hudby církevní. K odstranění takovyehto, chrámu Páně nedůstojných skladeb zarazili již r, 1826 ně-kteří umění hudebního milovní muži v Praze „Jednotu kru zvelebení kostelní hudby,° jejímž hlavním účelem bylo přispívati k rozšír=cní pravé kostelní hudby a ze svatyň vymísiti všeliké kusy, jenž by se spíše le operám a koncertůrn hodily. Mluví-lí se tedy nyní, pánové, o opravě hudby chrámové, není to nic nového, jest to toliko pokračováni díla hned v r. 1826 po-čatého. Zmíněná „Jednota”, poznavši kleslost a nedtlstojnost tehdejší hudby kostelní, za jedině pravou cesta ku opravě a zlepšeni vodoucf považovala — vzorná provozováni. Jaké však skladby by se měly provozovati, kterou hudbo kostelní ]ze za klassickon a církevní póvažovati, o to se jednota nestarala, čehož vinu nese jen tehdejší doba, ve které všeliká odvětví umělecká v blubokém spánku pohřfžena byla. R. 1830 zřídila jeduota „varhanickou školu”, jelikož nahlížela, že zvelebeni hudby kostelní docíliti lze jen silami hudebně řádně vzdělanými. Mimo to vypisovala , Jednota” ceny na nové skladby církevní, čímž se nám přece do-stalo několik skladeb ušlechtilejšílro slohu kostelního. Z té doby na př, pocházejí mše Iioi•ákovy, větší některé aklaclby Fiihrerovy, Tomáškovy, Drechslerovy, Kolešovského a j. Leč náležitá oprava kleslé hudby chrámové počíná se u nás prováděti v pravém slova smyslu od r. 1872, k čemuž pravou cestu naznačil německý reformá+or hudby cirkevuf Dr. Karel Proske, kterýž za jediný prostředek ku opravě vedoucí uznal navráceni se opět k chorálu gregoriánskému a ku staré hudbě církevní. Pro ke počal sbírati nejznamenitější díla slovůtných mistrů starých, Palestriuovy, Vittoria, Raíto, Orlando d'Lasso a j. již od r. 1830, kteréž pak r. 1853 vydal pod názvem „Mnsica divina.” A proč asi provozováuí sliladob starých těch mistrá má vésti k náležité opravě bndby chrámové? Poněvadž jsou slohu vážného, přísné a opravdivé; neuslyšíme v nich ani jediné formy divadelní, ani jediné světské melodie. Na nich poznáme, co do kostela náleží, co jest sloh ryze církevní. Tím se však nemyslí, aby se jen tyto skladby jedině provozovaly ; tu by bylo konce dalšímu vývoji hudby cfrkevnt Itefi»rma nechce ničiti, nýbrž přetvoíovaii. Od doby stan, ch místr~ až na naše časý dospěla hudba u veliky stupesi dokonalosti, materiál uměni hudebního jest nyní přebohatý. Církev přeje stálému vyvoji, a proto připouští a vitá skladby nové v duchu zbožnosti a pokory pracované, pokud aevybočujf z mezí vy-kázaných. Ano, afrkev připonštt do chrámů svých skladby s průvodem instrumentálním, pokud tento neodporuje ducha církevnímu a pokud slouží ku podpoře zpěvu; blasu lidskému dává církev přednost a proto se nemá zpěv ani průvodem varhan, ani průvodem instrumentálním dusiti, nýbrž hlavně podporovati. Proč by se tedy nemohly v místech, kde jest četný, dobry sbor pěvecký, kde jest i hojnost technicky dobře vycvičených hudebníků, jako na př, u nás v Ústf, provozovati i skladby instrumentální 2 Proč by se nemohla též k větším církevním slavnostem ku provozováni vybrati ze skladeb Bethovenovýclr, Ha.ydenovčch, Mozartových a Chernbiniho některá skladba vážnějšfm průvodem vynikajfef ? Pak se ale nesmí šetřiti práce k nastndovánf, což ovšem vyžaduje mnoho čase, mnoho zkoušek, má-li se skladba náležitě provésti. Avšak, pánové, řekněme sobě upřímně, kolik jest na venkově měst — o vesnicích ani neminvě — kde mohou řádně prováděti skladby instrumentální? Zajisté velmi málo! Kde tedy není dosti hudebníků, hudcbbníků dobře vycvičených kru obsazení obligátního právodu iarstrunrentálního, tam se vzdejme hudby instrumentální a provozujme jedno- a vfcehlasé skladby vokální s průvodem varhan. Kde však jest dosti hudebníků a spolu dosti četný a dobře vycvičený sbor pěvecký, provozujtž skladby volcální i instrumentální, avšak slohu ryze církevního. Od skladeb a lá Sclriedermayer, Taschlce, Biihler a pod, upustme a zaopatřujme sobě ponenáhlu skladby nové, v pravdě církevní, které nám reforma odpornčuje. A Bohu df-ky, máme ,již dosti nových skladatel$ cirkevniclr, kteří poznavše na starých mistřfch ryzý sloh cfrkevnt tento neraápodobrují, ale ~ ídíce se nyn~jšínai zákony a pravidly hudebními umřjí sami tvořiti formy nové, zvláštní, čímž celé skladby pak nabývají zvláštního rázu, rázu církevního. Církevní text jest ve skladbách jejich též hudebně spracován, tak že zpěv a hudba textu rípinč odpovídají; tak jako jest text církevní vážný, přísný, opravdivý: takové jsou i zpěv i hudba. Jedině jen takové skladby jsou cfrizevuě-umělecké a takové jen cfrhev za své přijímá. | ||||
|