|
| ||||
| ||||
|
po otci a začal jsem ,reformovat", nebof jsem se stal nadšeným Ceciliánem. Nešlo to snadno a málokdy ke spokojenosti lidu či duchovenstva, kterému bylo hlavně Gloria a Credo s piným textem příliš dlouhé. Zvyk slyšeti líbivou figurální hudbu byl příliš zakořeněn a nový směr neposkytoval nijakého zvláštního sluchového požitku. Ale nastoupením nového dp. probošta (P. Štěp. Pa-láska) se mnoho změnilo. Ač sám nebyl hudebníkem, uznával oprávněnost liturgických předpisů. Začal jsem s Grubrem, Skuherským, Filkem, Stehleovou mší ,Salve regina" atd., až konečně při generální visitaci (arcib. Kohn) o svát-ku Nanebevstoupení Páně bylo celé proprium správné: introit, graduale, offertorium i communio. Mše pro smíš. sbor a varh. byla od tehdy dosti známého Josefa Steina (zapůjčená mistrem Nešverou z Olomouce), práce vážná i umělá s hojnou polyfonií. Nacvičení dalo pro nezvyklost slohu mnoho a mnoho práce, ale pochvala pana arcibiskupa i dobrý výsledek nadchly jak zpěváky, tak i mou maličkost. A pak již to šlo? Ovšem ne vždy; často ještě musil otec Sch~pf pomáhati „loviti horké kaštany z ohně”. Opisoval jsem pilně vložky Wittovy et consortes, a cvičil zpěvy i mše z příloh „Cyrila” a sám jsem horlivě komponoval. Bylo-li trochu možno, vždy jsme proměnlivé mešní části alespoň recitovali. Po odstavení nástrojů začali i hudebníci zpívati s sebou a mínili, že je lépe míti ruce v kapsách než v zimě přebírati na nástrojích. I do zkoušek se pilně chodilo, hlavně v zimním čase, takže jsme později zmohli leckterou vynikající i obtížnou skladbu. A tehdy opravené velké varhany daly zapomenouti bývalých hodů instrumentálních. Když bylo vše v nejlepším chodu, odešel jsem z existenčních důvodů do Chrudimě. — I na venkově je možno provozovati dobrou církevní hudbu, jestliže ředitel i sbor mají dobrou vůli a tento je přístupen rozumným vývodům. Tím končím tyto malé obrázky jako milou vzpomínku na doby dávno minulé.
Rozhovory o chorálu. Před časem měl jeden nadšený Cyrilista příležitost navštíviti ve větší osadě svého přítele a pozdržeti se tam několik dní. Na příští neděli připadl náhodou větší svátek. I šel náš host, jak se na zbožného křesfana a hudebníka sluší, na slavnou mši sv. V napětí očekával, že uslyší nějakou větší zpívanou mši, kterou snad zná; pak by si učinil srovnání mezi svou domovskou obcí a kůrem místa, kde právě meškal. Anebo se bude snad provozovati nějaká nová, jemu neznámá mše? To je pro hudebníka vždy lákavé. Napětí bylo proto velké, ale větší ještě zklamání. Na cestě z kostela padlo první slovo: „Ach, vy zpíváte jenom chorál? To je hloupé, jen chorál ... i” A přece byla mše dobře zpívána. „Ach, jenom choráli” Je to stará fráze, ale bývá, bohužel, tak často slýchá-na. Jak mnohým běží tiché zamrazení po zádech, obrátí-li se řeč k chorálu; a mnohdy není to jen tiché zamrazení, nýbrž hlasité vtipkování a kritisování: „Proč zas dnes chorální mši? Vždyf jsme ji musili před 14 dny zpívati” Často nese na tomto odmítavém stanovisku sám ředitel kůru vinu, ponejvíce aniž by sám o tom věděl. Ale lid a kůr jsou tak vychovávani, což nám mají po-tvrditi následující — takřka ze života vybrané ukázky. V jisté osadě je ředitelem kůru pan Zbožný. On ví dobře, že hodný křesfan má si svůj života svou pobožnost upraviti podle různých dob církevního roku. Podle toho má se říditi i církevní hudba. O vánocích se musí dudati, aby se pastýři probudili, o velikonocích troubiti, aby věrní strážcové hrobu věděli, že „Vstalf jesti”. Vůbec se musí o velkých svátcích přihoditi na kůru nějaká událost, čím hlučnější, tím slavnostnější. Když pak přijde doba postní nebo adventní, vytáhnou se staré roztrhané knihy chorální. Ty se hodí nejlépe k mrazivé vážnosti těchto dnů. Všechno přesně podle církevního rokui Květiny se odstraňují s oltáře, kněz se odívá do roucha temné fialové barvy. Varhany mají mlčeti. Jenom chorál smí zaznívati svými, od světa odvrácenými, těžkopádný-mi a těžko chápatelnými melodiemi. Tak je to dobře. Chorál je jako stvořený k tomu, aby nabádal pěvce i věřící k činění pokání. Je nejlepším umrtvovacím 47 | ||||
|