|
| ||||
| ||||
|
hodovati na kůru. Podle toho, jak ředitel kůru liturgii chápe nebo nechápe, nebo podle toho, jaké má osobní zájmy, církevní hudba pak do-padá. Vynechávati z liturgie některé části (nejčastěji bývá to introit a communio), nebo na-hrazovati liturgické části duchovními baladami (tím bývá posfiženo graduale a offertorium) stalo se na některých kůrech pravidlem. Při takové příležitosti přicházím k drastickému po-rovnání, jak by vypadal kněz u oltáře, kdyby některá z předepsaných rouch vynechal, jiná nahradil cizorodými, třeba světskými. Blíží se velikonoce s překrásnými obřady svatého týdne. Zvlášť liturgie Bílé soboty předpisuje střídání bohoslužebných rouch. Ve všech kostelích bude tento předpis také piněn. Nebude však všude piněn předpis o církevní hudbě a v mnohém kostele na Boží Hod uslyší věřící české romance o velikonočních zvonech, které jako „vložky” doplňovati budou neúpiný zpěv liturgický. Předpisy o církevní hudbě jsou snad stejně závazné, jako ostatní předpisy liturgické, proč tedy tolik benevolence k hudbě neliturgické, která bývá často dražší (orchestr, primadony) než jednoduchá hudba, provedená v duchu mírného zákona „Molu proprio” velké-ho papeže Pia X. A. K.
Český vícehlas do r. 1621. (Přednáška, konaná dne 4. března t. r. v sále hotelu Tichý na Zižkově, péčí Far. Jednoty Cyrilské na Žižkově.) V pokračování své přednášky „O vývoji církevního českého zpěvu jednohlasého' (viz referát v Cyrilu 1935, str. 120) seznámil nás vldp. universitní docent PhDr. Romuald Perlík s obdobím, jež zahrnuje v sobě t. zv. ars anfiqua, ars nova a klasickou polyfonii. Co každého posluchače musilo napiniti obdivem, byla jednak metoda, jednak pohotovost pana přednášející-ho. Předvedl totiž pomocí epidiaskopu graficky způsob postupného vzniku a vývoje jednotlivých hudebních forem od nejprimitivnější ke složitějším a dal připojiti ke každému obrazci ihned reprodukci hudební na klavíru. Když si byl posluchačstvo takto teoreticky vyškolil, přešel na pole hudby praktické. Maje po ruce skladby kancionálu královéhradeckého (Franusova), kolínského, malostranského a rukopisu strahovského, ukázal jak vícehlas slohu organálního pomalu byl vystřídán trojhlasem s diskantujícím sopránem proti kantu firmu v tenoru, až konečně se vykrystalisoval ve čtyřhlasou polyfonní skladbu, imitatorně pracovanou. Vedle těchto demokratických zpěvů se svými lidovými canti firmi šířily se koncem XVI. stol. zpěvy umělé, složené od komponistů z okruhu Rudolfa II. a vytištěné v pražské oficině Nigrinově. Zde jsme se seznámili se skladatelskými portrety, s typologicky významnými titulními lis-ty a ostře vytištěnými mensurálními notami. Ne-smírně zajímavá přednáška poutala nás po dobu P'i hodiny, aniž bychom byli pozorovali, jak čas postupuje, neboť jsme nestačili obdivovati se pohotovosti přednášejícího, jenž látku tak dokonale ovládá, že z paměti, bez jakýchkoliv pomůcek svůj výklad jako by byl improvisoval. Ze to ale improvisovaná přednáška ne-byla, bylo patrno ze součinnosti jednak operatéra epidiaskopu, jednak prof. B. Wiedermanna, přednášejícího s obvyklou jemu precisnosfí skladby, o nichž právě byla řeč. Dále dluž-no se zmíniti o záslužné práci paní Hermy No- volné, která, jsouc duší podniku, všemožně se starala o jeho zdárný výsledek hledáním notového materiálu a výkonných sil. Ze se jí nepodařilo pěvecký sbor získati pro vokální přednes těch kterých starých skladeb, jest sice litovati, leč mistrná hra prcf. Wi_dermanna přiblížila nám ony skladby zajisté více, než by byl způsobil ne-dostatečný přednes sborový. Musíme loyálně přiznati, že přednes děl z ars anfiqua se svými kvintovými a kvarfovými paralelami i nejvyškolenějšímu sboru dnešních pěvců způsobuje značné obtíže. Dr. E. Trolda. Towarzystwo Wydawnicze Muzyki Polskieji (Warszawa, Mazowiecká 7) vydává též památky staré polské hudby. Mezi nimi vyšlo několik skladeb církevních, jejichž autoři jsou: Waclaw z Szamotul (j- 1572), M. Zieleňski (ko11611), M. Mielczewski (t 1651), B. Pekiel (j- kol 1670), J. Róžycki (j- kol 1700), V. Szarzyňski (1706), P. Damian piar. schol. (1- 1729) a G. G. Gorczycki (t 1734). Prodej těchto hudebnin obstarává známá nakladatelská firma Breifkopf & Hiirtel z Lipska, která rozesílá své katalogy do celého světa. Každý národ vydává své církevní hudební památky, neboť jsou chloubou jeho hudební kultury, jen my jsme se na podobný pod-nik dosud nezmohli. Cizina přirozeně nemůže znáti příčiny, pro které se u nás v tom směru nic neděje, a bude si tedy vykládati naše mlčení jinak, zajisté ne k prospěchu dobré pověsti našeho národa. Dr. E. Trolda. Výstava památek československé hudební kul-tury, pořádaná knihovní radou hlav. města Prahy při příležitosti mezinárodního sjezdu pro hudební výchovu v Praze, byla v ústřední knihovně hlav. města Prahy (Mariánské náměstí č. 1) dne 21. března 1936 slavnostně otevřena. Po u-vítání hostí zahájil výstavu vrchní knihovní rada Dr. Jan Thon, ředitel knihovny, načež prof. Dr. Josef Barfoš podal výklad o výstavě. Prohlídka předmětů, ve vitrinách chronologicky seřaděných a uložených, překvapila jejich bohatostí a zajímavostí. Můžeme zde sledovati lidovou píseň, z valné části píseň duchovní, od nejstarších dob až na naše časy. Začátek tvoří píseň „Hospodine, pomiluj ny” v rukopise břevnovského mnicha Jana z Holešova z r. 1397. Kancionál jistebnický leží otevřen tak, že vidíme nejstarší zápis písně Kdož jste Boží bojovníci, nedaleko tatáž píseň, vytištěná. Kancionály Kouřimský (1581), z Hradce Králové a z Rakovníka (1596), bohatě iluminované, seznamují nás s českým chorálem: římskému chorálu, notovanému rhombickou notou, jest sylabicky podložen český text. Kancionál benešovský (1576) z majetku Státní konservatoře vyniká četnými čtyřhlasými až šestihlasými zpěvy Jana Trajana Turnovské-ho. Vedle těchto kancionálů rukopisných jest zde celá řada kancionálů tištěných, katolických i kališnických. Theorie hudby jest obsažena v obou ,Muzykách” Jana Blahoslava a Jana Josquina. Ze XVII. stol. vidíme zde rovněž celou řadu tisků, na př. „Českou Mariánskou Muziku” od Adama Michny z Otradovic (1647), Kapli královskou Holanovu, Svatováclavský kancionál Šteyrův. Století XVIII. zachycuje lidovou píseň ještě v Slavíčku rajském Božanově (1719), pěstuje ale již více hudbu umělou. Pří-klady skýtá výtisk Černohorského motetta 55 | ||||
|