|
| ||||
| ||||
|
O. A. Tichý: Proč zůstává řehořský zpěv nepochopen ?
Jsou zjevy, jichž nikdy nezbadáme, ačkoliv je pozorujeme den ze dne a jsou to zjevy evidentní. Že je slunce zdrojem veškeré fysické energie a podmínkou života na zemi, o tom nelze rozumně pochybovati, ale proč tomu tak jest, tím bychom si marně hlavu lámali, dlužno přijmouti fakt a odvoditi z něho pří-slušné důsledky. Jsou však také zjevy, jichž sice nechápeme, ale jež nejsou zdrojem žádné síly, a z nichž není dovoleno odvozovati žádných důsledků. Jscu projevem negace, nenávisti či závisti a přečasto jenom lidské pošetilosti, jež nám někdy připadá jako vrcholný div moderního pokroku. Jediným titulem, jež mají tyto stvůry na existenci, jest, že jsou skoro věčny a nevyhubitelny, takže světská spravedlnost je uznala a dopřála jim místa v naučných slovnících, často na úkor skutečných veličin. Jednou takovou anomalií jest opovržení k chorálu. Prostudujme si tento patholodický úkaz? Nejčastější příčinou nedorozumění bývá, že lidé nevědí, o co jde. Valná část odpůrců římského chorálu neví ani, co to chorál jest. Slyšeli jej kdesi, snad i sami mu dopřávají koutečku na kůře nebo ve škole, ale nikdy si nedali práci, aby prozkoumali jeho dějiny, jeho svéráz a jeho intimní strukturu. Jejich zná-most chorálu je povrchní, polovičatá, úžasně amatérská. Tu ovšem jest psycholo,gickým „zákonem”, že čím kdo méně ovládá nějakou disciplinu, tím více se staví, jako by v ní byl odborníkem, jen aby nevyšla najevo jeho ignorance. Znal jsem jednoho takového odborníka, oháněl se všemi možnými i nemožnými důkazy vědeckými, ale když jsem ha požádal, aby vypomohl při zpěvu, rázem oněměl. Vrátím se k tomuto bodu poněkud dále. Zatím si dovolím přirovnání, jež snad lépe objasní naši otázku. Řehořský chorál je oficielní zpěv katolické Církve, a jako takový nese na sobě odium všeho toho, co není pro svět, co se neblýská a co nejde na odbyt. Je to jakési hudební evangelium, prosfinké vypravování o slávě a dobrotě Boží, o narození, umučení i,oslavení Pána Ježíše, Rodičky Boží, světců a světic. Jako v evangeliu, ani v chorálu zvědavost světského člověka ne-nalézá valného požitku a ukojení. Abychom si zamilovali Písmo svaté, jest pofřebí víry a pokory. Máme-li po-rozuměti chorálu, musíme se zříci lidské pýchy, zapomenouti svodů hudby profánní a s věrou i důvěrou přijímati, co nám podává matka Církev. Oh, je to pokořující pro kultivovaného hudebníka, žádá-li se po něm, aby vše obětoval ve prospěch chudinké monodie, ale tot právě jest zásluhou a velikostí křesťanovou, že dovede podříditi omezený rozum neobmezenému světlu víry. Ostatně nežádá se po něm víry slepé, vždyt největší geniové hudební, jako Mozart, Beethoven, Liszt, Wágner, d'Indy, Debussy, měli hlubokou úctu k chorálu, a byt i ho nepoznali v jeho obnovené slávě, vytušili z chatrných zlomků neskonalou krásu originálu. Upřímný katolík si také uvědomí, že liturgie — a tudíž i chorál, liturgický zpěv par excellence, — jest dílem Ducha Svatého, a že by bylo víc než nemístno chtít na něm něco opravovati. Jakmile svolíme k tomuto úkonu pokory a podrobenosti, rázem nám spad-ne zákal s očí. V čem jsme prve viděli naivnosti, v tom náhle uzříme závratné hloubky moudrosti a krásy. Poznáme, že moderní harmonie bývá přečasto jen čarovným příkrovem melodické prázdnoty, a že bez melodie není vůbec hudby. Že melodický strom má své kořeny v dávnověkosfi a jeho pněm je právě gregoriánský chorál, jediný památník starověkého umění hudebního» Vždyt za všech časů byli hudební geniové, a jen blázen může opovrhovati jejich objevy a jejich zkušenostmi. Rozvinula-li se moderní hudba v košatou korunu, je to jen zásluhou řehořského chorálu, který jí dodal mízu z kořenů, a který zas jediný ji může podpírati a živiti, nemá-li zakrněti a zcela vyschnouti. Když jsme se tedy naučili neviděti v chorálu jen komisní robotu, nýbrž vroucí výkřik lásky ke Spasiteli, něžný projev oddanosti k Jeho Matce a Svatým, na- 58 | ||||
|