|
| ||||
| ||||
|
učíme se jej také zpívati. Technická znalost chorálu jest ovšem nesnadnější, než si myslíme. Jsou choralisté, kteří se domnívají, že dostačí, otevrou-li graduale nebo antifonář jednou za týden, a to až při výkonu samém. Jaký osa~ omyli Nestačí zpívati intonačně čistě a nekomoliti latinv. Jde také o to, aby se správ-ně frazovalo, to jest, aby se oddechovalo tam, kde to jest naznačeno a podle délky naznačené pausv (p. major, minor, minima), aby se dbalo dynamického od-stínění a cílilo k architektonické výstavbě melodické linie. Věnují-li světští virtuosové celé měsíce na přípravu jediného koncertu, nebylo by slušno, abychom si reservovali aspoň půl hodiny na přípravu nedělního officia?
Ač se zdají chorální melodie skoro jednotvárny, při důkladnějším studiu shledáváme, že lze napsati folianty o jejich svérázu, o jejich melodickém bohatství a o jejich rytmu. Oh, slovo osudné? Až dosud jste si myslili, že je chorál jakási melodie bez taktu, psaná rytmem volným, a opravdu nejeden gregorinisfa mí-val za to, že předností chorálu jest právě jeho rytmická neurčitost, omyl analogický s omylem o volné myšlence, o volné lásce a tolika jiných volnostech, jež dláždí cestu do tartaru. Po bedlivějším zkoumání se přesvědčíte, že jste se mýlili, že přízvuk slovní a přízvuk rytmický jsou věci naprosto rozdílné, jak jste to již mohli pozorovati při skandování řeckých a latinských klasiků. Připomenete si výrok geniálního vTagnerovského dirigenta Biilowa: „Na počátku byl rytmus.” Hudba bez rytmu, tot tělo bez páteře, hudba s rytmem volným, tof tělo, v němž by se kosti nahradily jen chrupkami. Kosti ovšem nejsou krásny samy sebou, ale dodávají krásy tělu tím, že mu dávají formu. Ale jako tělo nemůže býti krásno bez kostí, zase kosti se neobejdou bez masa, to jest hudební rytmus nestačí, nýbrž se musí odíti krásným hlasem, intonačně čistým a výrazným po-dle smyslu textu. Studium chorálu není snadné. Po dvaceti letech, jež jej studuji, nemohu říci, že bych byl poznal jediného člověka, jenž by ovládal všecku látku o něm. Jestit to pole, na němž se stále pracuje, aniž lze říci, že by kdy bylo dosti obděláno Co jest jisto, tot že rodí tím více, čím se mu více věnujeme, a že zpěváci i posluchači v něm nalézají nevyčerpatelný zdroj útěchy a duchovní slasti, ovšem s tou podmínkou, že zůstanou pokorni a vděčni. Blaží je také to poznání, že přes vrtkavost lidských mód kochají se krásou autentickou, věčně touž a věčně novou, nejen obsahem samým, ale i provedením, nebof i tam se lze neustále zdokonalovati a hýčkati stále rostoucí láskou nesmrtelné ty skvosty. Mozartovo kvarteto, zahráno povrchními diletanty a potom Ondříčkovým kvartetem, působí úpině rozdílným dojmem, ač je to stále táž skladba. Salve Re-jina, ode~ zpívané nádeníky a přednesené salesmeskými mnichy, také jinak zní. Ale technická nevyspělost, není-li „chronická” a úmyslná, není dostatečným důvodem, abychom chorálu nezpívali. Nejdůležitější jest duch chorálního zpěvu, a tím jest naše dobrá vůle, naše zbožnost a naše láska k umění. To se ihned po-zná, i když jsou zpěváci jen začátečníci. Bůh neopustí svoje „maličké stádo” a jistě mu dá možnost zdokonaliti se a zpívati, jak se sluší. Vše záleží na inteligenci a náboženském cítění ředitelově. Vokální materiál je skoro všude stejný, a jest-li jen poněkud poddajný, lze dosíci výsledků neuvěřitelných, v chorálu mnohem snáze než v polyfonii. Resumuji svůj článek. Odpor proti chorálu plyne velmi často z neznalosti, jako mnoho lidí bojuje proti náboženství, poněvadž o něm nic nevědí. Druhou závadou k rozšíření chorálu jest umělecká nevyspělost dirigentů, kteří sice chorál provozují, ale neumějí mu dáti duši. Třetí a nejzávažnější překážkou jest ne-dostatek náboženského cítění, ale ve všech případech je to intelektuální pro-střednost, nebo ani neznalost, ani umělecká polovičatost, ani filosofická plytkost nemůže býti záminkou, aby se Církev zřekla svého práva a své povinnosti šířiti pravou hudební kulturu. „Kde není srdce, není hudby. — Zo právě není musikální, sázeti jen slova do hudby: hudebním je právě to, co jednotlává slova spojuje v procítěný celek, tak jako leží srozumitelný smysl řeči také teprve ve spojení slov.” — M. Hauptmann. 59 | ||||
|