|
| ||||
| ||||
|
8 5 —y-
nalezá se obojí na str. 49. 0 nél Lorých za-jímavých úkazech neumového nápěvu v kodexu uvedeném se zmíním-,. V celkta má kodex sv. Havelský tytéž neumy, jako Graduál Hermesdorffáv ; menších variantů však i tu jest dosti. Na konci první části před početím verše scházejí v kodexu sv. Havla tři poslední skupiny neum Ilermesdorffových od .,~ počínaje. Jest zde tedy kratši zakončení, které by se blfžilo rorátům a Graduálu kapitolnímu. Počátek verše před slovem „Coeli`° označen jest literou V. I zakončeni verše na slovo „firmamentum” nemá poslední tři skupiny neum u Hermesdorffa. Nad slovem „ad” (usque ad summum ejus) klade Hermesdorff virgu, kod. svat. Havla punkt, což nevelký jest rozdíl; u slova ,enar-rant” nemá kodex sv. Havla poslední neumu (j( Clivis, . či Flexa), již uvádí Hermesdorff. Slovo „gloriam” počíná IIermes. neumou Quilisma (cul - Tremolo, či Vibrato'), kod, sv. Hav. punktem, za nímž teprva následuje quilisma. Tak jest v první části ještě několik malých rozdílů. V druhé části od slova „Chválu” počínaje neumy kod. sv. Havelského neshoduji se s Roráty u slov „uesmírné-h-o ne-besa” ; kladet na tom místě kod. apostrophn s bistrophou [ ,» ], což shoduje se s notami aCC a vylučuje dvě noty a-h, kterých, jak svrchu udáuo, němá ani Hermes. ani kapitolnf Graduál. Tolik o neumách. Kodex sv. Havelský už od Romana, který jej z Říma přinesl, opatřen byl písmenami. Po svém původci nazývají se „písmeny Romanovými” a uaznačujf jakost přednesu. Nápěv našeho Graduálu má tři z těchto písmen: e, C, t. První nálezá se hned na začátku u slova: a _ ,r- A summo „A summo” F. Krieger praví (íMus. Eco. pag. 91.) : „Der Buchstabe e (equaliter), zwischen zwei neumatischen Tonzeichen stehend, bezeichnet clie gteicloe Tonlaiilae der Zeichen, zwischen „VOX tremula est neuma, quam Gradatam vel l uilimna dicimus”, praví Aribon (Gerbert, acript. Dlusic., tom. II. pag 21 G). U Hermesdorffa objevuje se tato neuma v nápe",vu gra dualu zmíněného osmkrát. Lambil. (pag. 20,i. nota 1.) vyžaduje k dobrému provedení té neumy právem „une voix flexible et bien accentuée” ; vysmolené, neohebné, drsné hlasy, jež někde pokládají se za dostatečné pro chorál, k slušnému provedení chorálu nijak se nehodí, dělajíce z něho nestvůru, na niž lidé věci neznalí prstem ukazují, že prý je „ascbgrau”. Lambil. praví I. c. pag 2o7.): „autrefois le chant Gregorien ne s'exécutait pas d'une maničre lonrde, et grossii re cnmme on le fait aujourd'hui, 11 admettait des nuancea et de ornements qui le rendaieut agré- denen er sich belindet”. Je-li tato theorie pravá, měly by obě první noty v našem Gradualu siouti bud' g, neb g. S tím neshodují se ale Cxuidonské, linkované rukopisy, jakož i Roráty naše, kladuuce hned na počátku ne dvě stejné noty za sebou, nýbrž malou terci e-g. Co se zpívalo prvotně ? Lambillotte (1. c. pag. 213.) praví též, že pravidelně e znamená „notes unisonnantes” ; nalezá-li se však na počátku nějakého zpěvu, tnt prý značí: „que le morceau doit étre exécuté dun ton de voix simple, égal, uni : ut equaliter sonetnr, eloquitur.” Tot jest na pohled výklad dost jednoduchý. Přihlédněme ale bliže. Co zuamená „ton simple”, tón jednoduchý, prostý? Suad tón bez melodických okras, jenž nepřipouští quilisma? Co znamená „equaliter”, ton éeal (stejný, mírný)? Snad stejnost melodická, recitováni textu na jednom tónu se tím označuje? Však tomu odpírají rukopisy Guidonské jakož i neumy samy, které jístě aspoň pohyb malodie na horu a dolu označuji. Či jest to stejnost rytmická, tedy stejná délka všech tonů? To zas neshoduje se s dalšimi písmeny Romanovými e a t, která v našem Graduálu se objevuji vyjadřujíce rychléjší (C) a zdlouliavějšf (t) poliyb. Snad má e vyjadřovat povšechně jen více klidný, ne příliš ohnivý přednes, což by dobře se hodilo ku kvatembrn, době kajicné. Konečně ještě namítá se otázka, které toninč náleží Graduál čís. 13 ? Tonus fivalis nápěvu jest a ; objem (ambitus) od e g. Z toho dalo by se souditi, že jest to plagálnf tonina a, čili hypoaeolcká (Tonus X,): Officielní Graduál nápěv tento opravdu tonině hypoaeolské připisuje (pag, 14). Jinak IIermesdorff, u něhož nad Graduálem připsáno Tonina II. (tonina hypadorická). Kde toho příčina? Dokud theorie uznávala jen 8 církevních tónů (Finales : D, E, F, G), nepokládaly se nápěvy s konečným a za samostatnou touinu, nýbrž nazýváuy zjevy nepravideluými a přičítány k oběma prvním tónům, nejinak než zpěvy s konečným c (jo- able, sana rien lni úter de sa gravité solennelle et cle sa majestč”, t. j. „druhdy neprovozoval se zpěv Gregorianský zptisobem těž-kým, nemotorným a hrubým, jak se nyní děje. Nezamítal tehdy rozmanitost a ozdoby, jež nm dodávaly libosti, neodnímajíce mu nikterak slavnostní jeho vážnost a velebnost.” Ze v pohl bu chorúln rozdíhi rytmickt lio šetřeno, toho svědectvím jsou litery Romanovy e a t, z uichžto první značí nyaPj~í allegro (celeritas), druhé pak lento, či ritardando (tarditas). V pozdějších dobách neuma quilisma z rukopisů se vyponatěla dle domnění Lauibillotova asi proto, že zřídka ji zpěváci dubio provedli. Kozleti sv, Havelský ještě vesmĚas jí užívá, v graduálu našem šestkrát. | ||||
|