|
| ||||
| ||||
|
.~ 90 --~
sedy konal nešpory dp. Edmund Langer, nyní archivář v Děčíně a redaktor, druhdy zasloužilý člen hudebního odboru, za četné assistence. Nešpory konaly se přísně a přesně, jak toho liturgické předpisy vyžadují. Panovala ve všem ta podivuhodná vzájemnost oltáře a kúru, kterou při katolické liturgii obdivujeme. Církev určuje roucho bohoslužebné, předpisuje každou intonaci a každý úklon hlavy, tón žalmů a antifon, versiklů a responsorif, vůbec vše od prvního do posledního. A šetří-li se svědomitě veškerých předpizii až do podrobnosti, zázračný celek úchvatně do-jímá. Křestan koří se pak té moudrosti a kráse, důmyslu a půvabu. Ze všeho poznává, že Církev katolická jest ústavem nadpřirozeným. Ten pramen přímo s nebe se vyprýštil. Liturgie vedle předpisů správně konaná, jest kázáním. A jak výmluvným! A jak vznešeným! Zde Církev mluví svou vlastní řeči — řečí nebeskou. Tak hluboce k srdci mluvily nešpory před valnou hromadou Jednoty Cyrillské. Každý z přítomných se modlil při nich z útrob duše. To posvátné, velebné ticho do-svědčovalo, že duše mocně dojaté a v hlubiny pobožnosti ponořené rozmlouvají s Bohem. Zde nebylo hejsků zády k oltáři a tváři na kruchtu obrácených. Zde celý zástup upíral zraky na oltář a byl členem prostředkujícím mezi oltářem a sborem pěveckým. Bylyt to nešpory liturgické. V svatvečer svaté Cecilie odporoučeli jsme jednotu Cyrillskou ochraně Boží a přímluvě sv. Cyrilla se svatou Cecilii. Církev v ten večer konala nešpory marianské (Praesentatio B. Dl. V.) a tak dílo budoucí poroučeli jsme též mateřské lásce a mateřské péči Paní naší, Prostřednice naší, Orodovnice naší. V den, kdy blahoslavená Panna, vyprošený plod, v ehrámu Páně p ečtstaveaaa byla Hospodinu, v chrámě pu edstavovali jsme vyprošený plod — Jednotu Cyrillskou — mateřské péči Její. Kéž slyší Pán Bůh hlas vroucnč za pomoc volající! Byly to krásné nešpory! Duše tak snadno povznesla se nad hroudu pozemskou a občerstvila se vzduchem, který vanul sem s říše duchů. Vzájemnost oltáře a kůru přivodila jinou vzájemnost. Celebrant intouoval a zpíval vše, co mu rituál přiděluje. Assistenti oděni pluviály (nikoli dalmatikami) intonovali střídavě s celebrantem antifony, v nichž sbor pokračoval a po skončeném žalmu opakoval, zpívali před oltářem versikle s příslušným zakončením jak po bymuu a po commemorací se předpisuje. Yše u oltáře se počínalo a na kruchtě v tompokračováno jest. Antifony přednášeny jsou pouze několika mužskými blasy. Při žalmech rozdělil se však celý kůr na dva sbory sobě odpovídající, z nichž jeden unisono, druhý pak vícehlasně zpíval, tak že vždy jedna sloka s průvodem varliau a jednohlasně, druhá pak bez průvodu varhan a vícehlasně přednášena jest. Milé střídáni se unisona s vícelilasým falsobordonem dodává psalmodii zvláštní vnady a odpovídá zcela ducha církevních hodinek. Oba sbory, jednoduchý a umělecký, stále si odpovídají. Aby však rozmanitostí mysl ,ještě více se poutala, šetřeno zde i další výhody. Jest-li že v jednom žalmu mu;-ské klasy tón žalmový v unisono zpívaly, vicehlasé falsobordone pak hlasům smíšeném přiděleno jest, v následujícím žalmu žensk~ue blasům jednolilasý tónus žalmový připadl, načež vícehlasé falsobordono pro mu,~slcé hlasy následovalo. Takovou měrou objevila se veškerá krása a rozmanitost církevní psalmodie, která slavné nešpory nebeským půvabem odívá. Každý žalm pak zasazen jest do svého vlastního rámce antiforaou, která před nim se zpívala a po něm se opakovala. Tím způsobem zpíváno jest patero žalmů a Magnificat, k nimž falso bordony vzdělal G. P. Cima (nar. 1570). Jako při žalmech šetřilo se podobné zásady také při hymuě Ave maris stella." Střídavě se zpívalo a recitovalo. Jedna sloka přednášela se čtverhWně smíšenými blasy, následující pak vždy mužskými pouze hlasy pianissimo se recitovala na jednom tónu za jemného průvodu varhan. Prostičká skladba Caspara Ett a (nar. 1788 ) střídající se s klidnou recitací zplodila u všech přítomných dojem hluboký. „Salvo Regina” a „Pange lingua,” obé čtyrhlasó, kter6 v hudební příloze minulého čísla „Cyrilla” uvo - řejněuy byly, složil Josef Foerster, jenž celé nešpory mistrně řídli. Sbor svat.-Vojtěhký na novo se osvědčil. Skládaje se v jádru svém ze stálých sil pěveckých, a nepodléhaje ustavičným změnám, jako bývá u sborů výhradně ochotnických, v uměleeké činnosti stále po-kračuje. Vzorná a neunavná pile ředitelova združená se stálosti sboru pěveckého mnoholetým evičeuím obrněného jest rukojemstvím stálého pokroku. Foerster na svém kůru reformuje svědomitě a jest věru vzorem ředitele hudby. Za takových ředitelů reforma všudy vítězí. Jaeí ředitelé, taková hudba. Líný ředitel, líná hudba. Vzorný ředitel, vzorná hudba. (Pokračov íní.) | ||||
|