|
| ||||
| ||||
|
jiný? A při tom by se nutně a neúprosně muselo trvat na posvátných nařízeních a zákonech a v rámci těchto vnikat mezi lid. To by musel být zákon sub gravi, který jediný znamená neuchýlit se s cesty. Vrátit se do roku 1918 by znamenalo zničit všechno. Závidíme katolíkům byzantsko-slovanského obřadu, kteří těchto starostí nemají. Při jejich zpívané mši sv. nezpívá jen sbor, ale na vsích i v městech zpívá všechen lid. A zpívá text mše svaté, nezpívá text nějaké písně ke mši sv., jako tomu bývá u nás. A nezpívá svou mateřskou řečí, nýbrž řečí liturgickou — staroslověnskou, jemu jen zčásti srozumitelnou.
Kéž Pán Bůh dá a lid přiblíží oltáři. Na některých místech naší vlasti činí se dosti zdařilé pokusy. A jde to. A nejzajímavější na tom je, že lid není proti tomu. Musí se však všechno vysvětlit, překlady pořídit. Nesmí se zapomínat, že v takových kostelích umlká námitka : Já tomu nerozumím. Pak zlidovění liturgie znamená lepší prožívání svatých obřadů a tím také lepší křesťanství. A nechybíme, budeme-li tvrdit, že pochopení liturgie znamená návrat k Bohu u vlažných i u nevěřících. Pius X. pravil: »K obnovení pravdivého ducha křesťanského je třeba věřící znovu přivést k prvotnímu, nezbytnému prameni toho ducha, jmenovitě k tomu, aby bral činnou účast v nejsvětějších tajemstvích i ve veřejných slavnostních modlitbách církve.« Dr J. Vyskočil: K dějinám františkánského církevního zpěvu a hudby. (Část další.) V dějinách františkánského zpěvu jsou v posledním čtvrtstoletí XIII. věku důležity pro nás tak zvané provinciální konstituce řádové provincie Marchiae Tervisinae v území Benátské republiky z roku 1290, poněvadž jednak jsou parafrází konstitucí generálních z druhé polovice XIII. století, jednak jsou projevem poměrů, jež se ukazovaly v ohledu církevního zpěvu přes různá přísná nařízení stanov generálních. A zvláště tyto kraje jsou důležity, abychom měli aspoň jakési obecné ponětí, jak to asi vypadalo v tomto ohledu ve františkánském světě našich zemí. Nebot ty kraje právě byly v úzkém spojení kulturním s našimi krajinami, poněvadž v nedávné době mocný král Přemysl Otakar II. rozšířil své panství až k samým hranicím Italie, čili až k území této řádové provincie. Roku 1270 poddala se severoitalská města Verona, Treviso, Feltre a jiné ochraně českého krále. Jedna z dcer krále Přemysla I. a Konstancie Uherské, jménem Blažena (Beatrix), později nazvaná Vilemína (Guillelma Boema) trávila poslední léta svého života (okolo raku 1260 až 1268) v Miláně, vedouc tam nábožný život, a získala si šlechetnými skutky svými v obyvatelstvu milánském takovou lásku a vážnost, že byla po smrti považována za svatou. Ba někteří přemrštěnci tamější o ní šířili pověst, že prý se do ní vtělil Duch svatý, což pak zavdalo inkvisici Milánské příčinu, aby proti těmto výstředníkům zavedla přísný proces, jenž skončil smrtí některých blouznivců na hranici upálením., O Čechách i o panovnících českých píše v té době slavný básník Dante Alighieri (1256-1321), podávaje jmenovitě charakteristiku Přemysla Otakara II. a Václava II.: »Ten druhý, jenž se zdá jej těchou kojit, vlád' zemi, Vltava v níž vzniká, hbitě pak v Labe padá, s mořem chtíc se spojit, slul Otakar a lepší byl co dítě než Václav, jeho syn, jest s dlouhou,bradou, jenž lenivosti a zvůli padá v sítě.«2 1 Viz o tomto procesu, jehož akta uveřejnil: F. Tocco, Il processo dei Guglielmiti v Rendiconti della reale accademia dei lincei classe di scienze morali, storiche e filologiche, Roma 1899, Ser. V, vol. VIII, str. 309, 351, 407, 437. Též Palacký: Ital. Reise str. 72; Tadra: Kulturní styky Čech s cizinou, Praha 1897, str. 215, 2 Překlad Vrchlického: Očistec, zpěv VII, verš 100-102. Originál zní: vOtacchero ebbe nome, e ne le fasce Fu meglo ássai, che Vincislao suo figlo Barbuto, cui lussuria ed ozio pasce.« 7 | ||||
|